Vzpomínka na Jana Patočku

Slyšeli jsme svědectví pamětníků. Skupina Plastic People of the Universe nebyla šálkem čaje profesora Jana Patočky. Přesto se postavil mezi nemnoho statečných, kteří v roce 1976 protestovali proti věznění jejích členů. Tehdy šlo o víc než hudební vkus – šlo o věc principu. O obranu svobodu v křiklavé kauze do nebe volajícího bezpráví.

O co jde dnes - v případě výtvarníka Romana Týce a řidiče autobusu Romana Smetany? V zásadě o totéž.

Nepatřím k lidem, kteří by byli ochotni, případně schopni udělat to, co pánové Týc a Smetana. Nemám výtvarný talent - a i kdyby tomu bylo naopak, nepovažuji za správné jakkoli zasahovat do veřejného či soukromého majetku. Na to jsem až příliš pravicový: zejména (ale nejen) privátní vlastnictví považuji za posvátné a nedotknutelné. K občanskému protestu, domnívám se, mohu využít jiný prostor a použít jinou formu. Třeba článek na blogu – jak se právě děje.

Pokud někdo, lhostejno zda umělec nebo šofér prostředku veřejné dopravy, způsobí škodu na cizím majetku, je povinen škodu nahradit. To se v obou případech stalo. Nemám jiné informace než ty, které přinesly otevřené zdroje. MF Dnes 24. února napsala, že Roman Týc i Roman Smetana škodu uhradili. Výtvarník za uměleckou úpravu semaforů na přechodech pro chodce 80 tisíc, řidič autobusu za občanskou úpravu předvolebních plakátů ODS 15 a půl tisíce korun.

Tak proč sedí Týc v kriminále a Smetanovi hrozí totéž?

Protože oba pánové byli kromě povinnosti uhradit škodu soudem také potrestáni. Za činy, které zdravý rozum odmítá uznat jako společensky nebezpečné. Proto je i trest absurdní, lidsky neakceptovatelný. Za změnu symbolu na pražských semaforech (aniž by byla zaměněna rudá za zelenou a nedošlo tudíž k obecnému ohrožení) byl Roman T. odsouzen k pokutě 60 tisíc korun. Roman S. za malůvky na volebních plakátech v autobusech dokonce ke stovce hodin veřejných prací.

Osobně považuji právě toto za primární problém. Ptám se – laicky, občansky, jako člověk, který je přesvědčen, že spravedlnost nesmí být v rozporu s tím, co nám říká zdravý rozum, naše svědomí: Bylo možné, aby v souladu s právním řádem ČR měl verdikt v obou případech podobu pouze náhrady škody? Tedy aby kromě ní soudy neuložily jiný trest?

Pokud ano, je na místě protest proti tomu, že tak, s ohledem na širší kontext obou kauz, neučinily.

Pokud ne, je to na naplnění pražského Václavského a olomouckého Horního i Dolního náměstí – neboť v takovém případě je vadný celý náš polistopadový právní systém.

Ačkoli sám bych - znovu opakuji - to, co oba Romanové učinili, nikdy "nespáchal", lidsky jim plně rozumím. Chápu to, co udělali. Chápu, proč kromě náhrady škody odmítli příjmout trest. Chápu, proč odmítají prezidentskou milost. Je to věc principu – a v tom jejich příběh není nepodobný tomu z let 1976/1977, který v konečném důsledku stál život profesora Patočku.

Rozdíl je "pouze" v tom, že Jan Patočka se zastal obětí komunistické totality. Zatímco my všichni, kdo vyjadřujeme solidaritu s pány Týcem a Smetanou, zastáváme se obětí justice demokratického režimu.

Jako prostý pěšák sametové revoluce, který stále naivně věří v její étos a ideály, mi politický systém z této revoluce vzešlý uštědřil dva bolestivé políčky. Tím, jak jeho justice "vyřešila" výtvarné počiny Romana Týce a Romana Smetany.

Kladu (si) otázku, co je horší. Zda pár tykadel na hlavách politiků ODS na jejich předvolebních plakátech, anebo skutečnost, že za těchto pár tykadel trestá jejich autora soudkyně – manželka bývalého ministra a vysokého funkcionáře ODS a dnes stále ještě vlivné osobnosti této partaje.

A ještě krátká úvaha na závěr. Kdyby v osmdesátých letech někdo přikreslil tykalda politikům KSČ na předvolebních plakátech Národní fronty, a byl za to komunistickou justicí odsouzen, disidentský Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných by takového občana bezpochyby označil za politického vězně. A my ostatní, posluchači Svobodné Evropy, bychom se s touto klasifikací jistě bez problémů ztotožnili. Jak ve světle tohoto pohledu nahlížet na případ Romana Smetany?