aneb Ukázka devalvace trestního práva

Několik dní po volbách se zdá, jako by nejdůležitější nebyl volební výsledek, ale odpověď na otázku, zda Andrej Babiš a jemu blízcí byli, jsou či budou trestně stíháni.

Tato skutečnost může být podmínkou někdy vylučující a jindy tolerovanou vzniku povolebního uspořádání, v každém případě však věcí hodnou diskuse, vášně a přinejmenším u někoho i morálního opovržení. Hartusí se tak halasně, až si říkám, zda nejde jen o šikovnou kouřovou clonu nebo zástupný problém ve stylu, kdo chce psa bít, vhodnou hůl si vždycky najde.

S trestním stíháním má se to podobně jako s časy, jež se za pochodu mění, takže si leckdy nevšimneme, že boj se vede za věc prázdnou nebo poněkud vyčpělou. Obviněné jedince totiž lidstvo stíhá odnepaměti, dokonce tak činilo i v dobách, kdy ještě neumělo psát, nezřídilo stát a ten ještě nezačal vydávat psané právo, i když pak už to šlo s trestním právem, jako když se pustí kolo z kopce. Společnost primitivní žila pro krevní mstu, zatímco moudrý stát zavedl trestní řízení a ustavil jeho funkce, jimiž jsou ochrana společnosti před kriminalitou, regulace hodnot, jež společnost pokládá za nejdůležitější, prevence před následovateli a individuální převýchova pachatele. Trestní proces (na rozdíl od nudnějších typů soudních sporů) vždycky vyvolával zájem veřejnosti, kdysi snad kvůli exekuci na popravišti a dnes patrně pro obyčejné lidské porovnání, nakolik soudní spravedlnost souzní s pojetím spravedlnosti společenské či s pohledem prostých lidových mas.

Ovšem kde je dnes konec byvším funkcím oněch snah? Kdysi i dnes se ve školách učí, že trestní právo je nejzazším prostředkem, jímž stát provádí právní regulaci, leč co má být nástrojem výjimečným, nesmí být užíváno unáhleně, jako nástroj k vyřizování účtů, s osobním zaujetím nebo pro likvidaci nepříjemných protivníků. Právních norem je stále více, bobtnají jako v pohádce Hrnečku, vař, a není zákonodárce ani strany, jež by měla zájem schválit zaklínadlo, že už těch norem bylo dost. A tak už dnes nikdo neví, co vlastně platí, protože co platilo ještě včera, nemusí platit zítra či pozítří. Kdysi byl odsouzeníhodný ten, kdo na jiného podal trestní oznámení, zatímco dnes se jím řeší obchodní, občanskoprávní i rodinné spory a exmilenci vůbec nevadí, že otce či matku svých dětí jedním dopisem s obsahem třebas i vylhaným učiní pouhým sprostým podezřelým. Když ještě bylo trestní stíhání výjimečné, mohla společnost trestně stíhanými zvysoka opovrhovat. Co však má činit tatáž společnost dnes, kdy se jak na běžícím pásu houfně obviňují zastupitelstva obcí, kolektivní hlavy firem či státní úředníci, kteří pochybili pouze tím, že poslechli příkazu volených zástupců lidu? A možná bude i hůř, protože se zatím nijak neblýská na lepší časy, lid si na udávání uvykl a stoje za branami volá po trestech stále přísnějších. A čím dál složitější právo je plné právních nástrah, jimiž se obviněný pochopitelně snaží bránit, a tak dny běží a léta plynou a obviněný je stále jenom obviněným, a leckdy na konci také potichu a v plném rozsahu zproštěným a alespoň na papíře očištěným. A tak se vlastně ani nelze divit, že dnes už samotné trestní stíhání není hodno společenského opovržení, ba ani nevylučuje nejen se o podporu lidí vůbec ucházet, ale dokonce ani být lidmi zvolen či vykonávat mnohé veřejné funkce a zastupovat tentýž stát, který jednou rukou pověřuje a druhou rukou zlého trestního práva stíhá. Protože koho nakonec shledá vinným, není společnost už dávno schopna odhadnout ani rozpoznat.

Tak si teď, milý státe, sněz a vypij, co sis předtím navařil, neboť střídmost v úsudku, zdrženlivost v represivních krocích, přiměřenost právní regulace a policii dostatečně sebevědomou (nikoliv zbytečnou ustrašenou, ale ani slepě hyperaktivní) jsi měl mít na paměti během posledních desítek věru roztodivných let. V čemž ovšem je, ironicky dodávám, také jistá spravedlnost.

Psáno pro Lidové noviny