PRÁVO: Katedrála do Štrasburku
Na svém weblogu potom kardinál napsal: „A celou tuto pohádku (o znárodněné katedrále) – Evropo, div se! – přejímá náš demokratický řád od komunismu osvobozené republiky a svými proticírkevně zaměřenými právníky z oné minulé doby hájí zuby nehty komunistické nespravedlnosti…“ Evropy se církevní představitelé nedovolávají pouze symbolicky: podle advokáta Metropolitní kapituly spor o katedrálu „při tomto postoji a politické konstelaci zcela bezpečně skončí ve Štrasburku“.
Kardinál i jeho právník nám podsouvají myšlenku, že všude v civilizované Evropě patří katedrály církvi; naplno to neřeknou, protože oba dobře vědí, že to není pravda, a tuší nejspíš i to, že případné postoupení kauzy před Evropský soudní dvůr pro lidská práva ve Štrasburku by pro katolickou církev neznamenalo automatické zadostiučinění. Schválně, komu například patří štrasburská gotická katedrála, slavná Notre-Dame v Paříži a další francouzské katedrály? Evropo, div se – francouzskému státu! A neznárodnila je Mitterrandova koaliční vláda socialistů s komunisty z let 1981-86, nýbrž před více než dvěma sty lety císař Napoleon. Státní vlastnictví toho, čemu Francouzi říkají „patrimoine national“ (národní dědictví) a kam náleží i tamní katedrály, nenapadne nikoho zpochybňovat. Církevní stavby stát „exkluzivně a permanentně“ propůjčuje katolickému kultu, přičemž vynakládá miliardové sumy na jejich rekonstrukci bez obav, že by o ně Francouzi – katolíci, jinověrci nebo bezvěrci – někdy v budoucnu mohli přijít.
