Překvapivý rozsudek?
Ohledně rozsudku Nejvyššího soudu čj. 28 Cdo 3318/2006-486 ze dne 31.ledna 2007, kterým byly zrušeny rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.října 2005 č.j. 13 C 544/92-406 a Městského soudu v Praze ze dne 16.června 2006, č.j. 13 Co 36/2006 – 446 a věc byla vrácena se závazným právním názorem Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení proběhlo ve velice krátké době obrovské množství diskusí, byly vedeny polemiky, psány komentáře a hlavně vypuklo nebývalé vzrušení, které soudní rozsudek málokdy přináší. Není se příliš co divit, když předmětem sporu je otázka vlastnického práva ke katedrále sv.Víta a pěkné řádce nemovitostí na Pražském hradě. A není se co divit, když obsah sporného vládního nařízení č.55/1954 Sb. o chráněné oblasti Pražského hradu, v roce 1955 schváleného Národním shromážděním, těmto diskusím dodával dostatečně živnou půdu.
Průvodním jevem diskusí byly především rozdílné pohledy na vztah státu a církve římskokatolické, popřípadě nesmlouvavá, mnohdy však zaslepená, kritika totalitního právního systému, aniž by byla dostatečně reflektována skutečná podstata problému. Tou byl jednoznačně vztah moci soudní a moci zákonodárné v demokratické společnosti a dodržování pravidel „hry na spravedlnost“, kterou nelze hrát jinak než „férově“. Demagogický, mnohokrát v diskusi skloňovaný slogan „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, tuto „férovost“ hry samozřejmě popíral, byť se k němu přiklonily svými zrušenými rozsudky postupně oba soudy nižších stupňů. Jakoby ony soudy chtěly zapomenout na to, co dělá lidskou spravedlnost spravedlností a pravidla hry na ní pravidly.
Neumím v této souvislosti udělat nic jiného, a nedělám to zdaleka poprvé, než připomenout F.A.Hayeka v jednom z jeho stěžejních děl, „Právo, zákonodárství a svoboda“ : „Všechna pravidla, která formulují podmínky, za nichž může být získáno a převedeno vlastnictví, uzavřeny platné smlouvy a vyjádřeny vůle nebo získána a ztracena jiná „práva“ nebo „moci“, slouží pouze k definování podmínek, za nichž bude právo poskytovat ochranu vynutitelných pravidel správného chování. Jejich záměrem je, aby byly zjistitelné relevantní stavy věcí, a zajistit, aby si strany při přebírání závazků rozuměly. Opomene-li se nějaká formalita, kterou právo pro transakci předepisuje, tak to neznamená, že bylo narušeno pravidlo správného chování, nýbrž se neposkytne ochrana jistých pravidel správného chování, která by se poskytla, kdyby se formalita dodržela. Takové stavy jako „vlastnictví“ nemají žádný význam, leda prostřednictvím pravidel správného chování, která se k nim vztahují, pomiňte tato pravidla správného chování, která se vztahují k vlastnictví, a nezbude z něj nic.“ 1)
II.
Argumentace „advokáta státu“
Protože rozsudek Nejvyššího soudu v zásadě akceptoval argumentaci žalovaného, tedy státu, bylo by dobré se k této argumentaci vrátit podrobněji než tak činí resp. může činit Nejvyšší soud v rozsudku. Pro zkoumání dodržení pravidel hry Nejvyšším soudem je to záležitost nejpodstatnější.
Argumentaci lze rozdělit do několika oblastí, se kterými se musel advokát státu – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových - vyrovnat, aby se mohl k podané žalobě na určení vlastnictví k asi nejznámějším nemovitostem v České republice vyjádřit. Co všechno tedy musel?
1) Poprat se s pojmem „vlastnictví všeho lidu“ z pohledu, zda jde či nejde o právní a v právním řádu používaný termín.
2) Vyjasnit pojem tzv. „církevního majetku“
3) Přesně stanovit hranice moci soudní a moci zákonodárné
4) Popsat vznik a současný stav vlastnického práva ke sporným nemovitostem.
III.
Vlastnictví všeho lidu
Abychom se mohli začít prvním vymezeným okruhem shora uvedeného problému vůbec zabývat, musíme konstatovat, že Česká republika je dle článku 1. Ústavy „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ Jestliže má být takto deklarovaná charakteristika státu naplněna, pak základním předpokladem pro její realizaci je především ta skutečnost, že ve smyslu čl. 2. odst.1. Ústavy „lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ A zde je zapotřebí důrazně podotknout, že lid je zdrojem státní moci jako celek a žádná část lidu nemůže být vyloučena z tohoto celku, ani si nemůže tuto moc sama přisvojit. Zákony, které by část lidu v jeho právech omezovaly, nebo jen část lidu označovaly za suverénní, by z tohoto důvodu byly nelegitimní a protiústavní. Tedy v České republice lid jako ústavodárný subjekt je zdrojem veškeré státní moci.2)
Zákonodárce ve vládním nařízení č. 55/1954 Sb., ať se nám to líbí nebo ne, stejně jako činí i v současné Ústavě České republiky, použil termín „lid“. V § 1, kterým byly prohlašovány objekty chráněné oblasti Pražského hradu za národní majetek, se objevily následující formulace: „Pražský hrad, sídlo presidenta republiky Československé a významná historická památka, náleží všemu československému lidu. K zabezpečení jeho řádné správy a ochrany se vytváří chráněná oblast Pražského hradu.“
Použití termínu „lid“ bylo plně v intencích tehdy platné Ústavy publikované pod č. 150/1948 Sb. Tato Ústava hovoří např. v čl. IV odst.1. takto: „Svrchovaný lid vykonává státní moc zastupitelskými sbory, které jsou lidem voleny, lidem kontrolovány a lidu odpovědny.“ Jako vlastnictví všeho lidu označovala národní majetek i Ústava publikovaná pod č.100/1960 Sb. ve svém čl 8. odst.1.: „Socialistické společenské vlastnictví má dvě základní formy: státní vlastnictví, které je vlastnictvím všeho lidu (národní majetek), a družstevní vlastnictví (majetek lidových družstev)“.
Ani současné právní normy se ostatně nevyhýbají pojmům „vlastnictví všeho lidu – majetek všeho lidu“. Tak např. Ústavní zákon ze dne 16.listopadu 1990 č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku komunistické strany Československa lidu České a slovenské Federativní republiky . „Po uchopení moci v roce 1948 považovala Komunistická strana Československa stát za své vlastnictví a s majetkem všeho lidu nakládala jako s vlastním.“
A ještě další „majetek lidu“ obdobně nalezneme v názvu Ústavního zákona ze dne 16.listopadu 1990 č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské federativní republiky.
Argumentace advokáta státu se mohla bez problémů opírat nejen o domácí zdroje, ale i o celosvětově používanou terminologii. Socialistické vlastnictví bylo považováno vždy za vlastnictví všeho lidu a v žádném případě nešlo o politický či ideologický termín, ale o termín právní. Např. publikace „The Civilism Manifesto: The National Idea of Russia in the Historical Quest for Equality, Freedom, and Justness“ jejímž autorem je Vadik Simbatovich Nersesiants, člen Ruské akademie věd a která se podrobně zabývá socialismem a kapitalismem z pohledu práva, je toho dostatečnou ukázkou.
K anglickému vydání této studie napsal úvod Wiliam E. Butler, profesor komparativního práva University of London, ředitel Vinogradoff Insttitute at University College London (tento institut je centrem pro studia socialistických právních systémů) a zahraniční člen Ruské akademie věd. Ve svém úvodu ke zmíněné studii mimo jiné uvádí: „ In the late Soviet era, socialist ownership was deemed to be in the ´ownership of the whole people´(V bývalém sovětském období bylo socialistické vlastnictví označováno jako ´vlastnictví všeho lidu´)… Socialist ownership was not State ownership.It was ownership of the whole people, …. In law all the people of Russia had owned socialist ownership in common. (Socialistické vlastnictví nebylo státním vlastnictvím. Bylo to vlastnictví všeho lidu … Právně všichni lidé v Rusku byli nositelé socialistického vlastnictví společně.)“
Na základě shora uvedeného nelze proto považovat za překvapivé, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl: „…pojmy „náležet lidu“ jsou tehdejší i současnou optikou nazírání vyložitelné leda co by státní vlastnictví; jiný výklad subjektu (všelidového, společenského apod.) vlastnického práva nebyl relevantně zastáván ani v tzv. socialistické právní vědě.“
1) F.A. Hayek, Právo, zákonodárství a svoboda, Academia Praha, r.1994,str. 166.
2) Blíže viz Václav Pavlíček, JiříHřebejk, Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 1.díl, Linde Praha a.s. 1998, str.57 – 62.
3) Vadik Simbatovich Nersesiants, The Civilism Manifesto: The National Idea of Russia in the Historical Quest for Equality, Freedom, and Justness“, Simmons & Hill Publishing LTD., r. 2000
V Brandýse nad Labem 9.dubna 2007