Trestní řízení soudní, vedené u Městského soudu v Brně senátem předsedy Michala Kabelíka proti obž. Shahramu Zadehovi (dále jen SAZ) & spol., tlačí předseda senátu neúprosně k rozsudku, třeba i za cenu výrazného krácení práv obhajoby (jakým je např. neprovedení spousty důkazů, požadovaných od července 2018).

V článcích Skandál v Kabelíkově 1-2, Deus ex machina v Kabelíkově a Závěrečné řeči v Kabelíkově 1-3, které jsou zatím dostupné na mém blogu a na webu Chamurappi z.s., jsem se pokusil přiblížit čtenářům obsah závěrečných řečí žalobce a obhájců obžalovaných. V souhrnu obsahují takovou spoustu informací, že se v nich lze snadno ztratit a přehlédnout důležité souvislosti (platí nejen pro veřejnost, ale i pro soud).

Přiznám se, že jako laik vidím některé věci úplně jinak než žalobce a troufám si své pochybnosti zveřejnit.

Určující souvislostí příběhu je souběh s „velkou daňovou kauzou“, vedenou u Krajského soudu v Brně od března r. 2016 senátem Aleše Novotného proti SAZ jako obžalovanému č.1 a původně 14 spoluobžalovaným ( z nichž jeden nedávno zemřel), z nichž dva mají postavení spolupracujících obviněných (čili za pomoc při usvědčování si pořídili shovívavé zacházení). Zjednodušeně řečeno podle žalobce obžalovaní dováželi ze zahraničí prostřednictvím rakouské firmy P.P.S. a brněnského Ecoll Investu pohonné hmoty, které rozprodávali prostřednictvím desítek „bílých koní“ a neodváděli daň z přidané hodnoty. Během 15 měsíců dovezli do ČR 409 milionů litrů pohonných hmot, které rozprodali prostřednictvím „bílých koní“ a jejich „pastevců“ a způsobili státu škodu krácením daní ve výši 2,5 miliardy Kč. Údajná zločinná činnost, kvůli které jsou SAZ & spol. stíháni senátem Michala Kabelíka, má sloužit k vyvinění SAZ ve výše zmíněné „velké daňové kauze“

V jednom ze soudních rozhodnutí z poslední doby jsem četl, že ta obrovská suma měla být prospěchem SAZ, jako by armáda „bílých koní“ a 14 spoluobžalovaných pro něj pracovala dobrovolně, s láskou a hlavně zdarma. Je to maličkost, ale ilustruje myšlenkový přístup policejně-státnězástupcovsko-soudcovského účelového uskupení k panu obžalovanému.

Nezmiňovanou částí příběhu je zjevná bezmoc státního aparátu proti daňovým podvodům. Hranice překročilo přibližně 10.000 cisteren, které od vstupu na naše území sledovala Celní správa České republiky, někdy i Policie ČR, až do převzetí konečným příjemcem. Odběrateli byly výlučně společnosti, které měly k nákupu pohonných hmot úřední oprávnění Celní správy a potvrzení finančního úřadu o bezdlužnosti. Jak mohly oprávnění získat, je pro mne po zhlédnutí defilé „bílých koní“ v soudní síni záhadou.

Je zřejmé, že daňovou ztrátu státu nikdo nenahradí. Z těch desítek lidí, kteří se na podvodném obchodování podíleli, nikdo nic nemá, a když, tak pouze dluhy. Stát si na nich nic nevezme. Z davu vyčnívá SAZ, o němž si jeho otalárovaní trýznitelé myslí, že je miliardář. Nevím, zda to je přesná pravda. Je ale zřejmě majetný a povídá se, že vede arbitráž proti dubajskému emírovi o miliardové částky. Na něm jediném by se snad stát mohl aspoň částečně hojit, a to může být důvodem jeho neštěstí.

Po 22 měsících vazby jeho rodina a přátelé složili dosud nevídanou kauci 150 milionů Kč za jeho propuštění. Nikdo jim neřekl, že se připravuje jeho zatčení a uvalení předběžné vazby (časově procesně neohraničené) na základě poptávky íránské prokuratury, a že probíhá nějaké další vyšetřování, jež by v budoucnu mohlo vést k jeho novému trestnímu stíhání a souvisejícímu novému uvalení vazby. Všichni zúčastnění soudci a státní zástupci všechno věděli, všechno plánovali předem a radovali se, že budou mít na účtě 150 milionů Kč a jejich beneficienta stejně za mřížemi. Kořeny jejich zběsilé kolektivní podjatosti proti němu neznám. Možná je vede snaha vyvlastněním kauce získat pro stát aspoň malou záplatu na škodu, z které zřejmě největší část rozkradly „bílé koně“ a jejich „pastevci“.

Složitelé budou nedobrovolně platit za ně. Ale pro některého z odpovědných činitelů může být příčinou nechuti i tmavá pleť pana obžalovaného, který svou kultivovaností leckoho ze svých trýznitelů převyšuje.

V současnosti je SAZ již 26 měsíců ve vazbě, před kterou ho kauce nechrání a složitelé žádají, aby jim stát neúčelně vynaložené peníze (jež jsou stále jejich majetkem) vrátil, ale soudy to se složitým formálně právním odůvodněním odmítají. Ústavně právní ochranu jejich soukromého vlastnictví neuznávají. Zřejmě se budou snažit nechat kauci propadnout ve prospěch státu. Složitelé jsou počestní občané. Se stíhanou trestnou činností nemají nic společného. Někteří z nich si na kauci vzali bankovní úvěr. Stát, zastoupený soudci a státními zástupci, je oklamal a snaží se obohatit se na jejich účet. O obžalovaných se mluví občas jako o zločincích (neboť presumpce neviny ve skutečnosti neplatí) a zdá se mi, že pachatelé tohoto úskoku svým způsobem myšlení klesli na jejich úroveň.

Účelové brněnské policejně-státnězástupcovsko-soudcovské uskupení se snaží vytvářet obraz SAZ jako zakladatele podvodné sítě rozkradačů daní, ideového tvůrce obchodního plánu a rozhodujícího manažera. Zamlčují, že SAZ vstoupil do hry jako investor v době, kdy již obchody běžely naplno. Před ním jeho roli hrál Israelec Yashir Nadav, který se ale nechal vyplatit a nyní se vyhýbá podání svědectví před soudem. Je zajímavé, že jak Yashira Nadava, tak SAZ našel a zatáhl do tohoto obchodování jistý Petr Pfeifer, dnes korunní svědek obžaloby proti SAZ ve „velké daňové kauze“. Ještě zajímavější je, že na začátku vyšetřování jej policie považovala za hlavní osobu zločineckého uskupení a v tomto smyslu požádala rakouské orgány o právní pomoc při objasňování jeho činnosti. Pak najednou vyšetřování proti němu ukončila, dokumentace o něm z tohoto trestního spisu zmizela a na místo hlavy podvodníků byl dosazen SAZ. Tím vznikl jeden z hlavních motivů taktiky obhajoby SAZ, který se usilovně snaží obnovit původní, dle něj pravé role své a Petra Pfeifera.

O Petru Pfeiferovi mluví i různí svědci v obou řízeních, takže je pochopitelné, že se obhajoba snažila dosáhnout jeho výslechu jako svědka před senátem Michala Kabelíka. Ale bylo to marné.

Podle obžaloby, signované státním zástupcem Robertem Henzlem, SAZ v období od září r.2015 do 2.12.2016 (tedy částečně v době, kdy byl ještě v předchozí vazbě) založil a řídil organizovanou zločineckou skupinu, do které se zapojili ostatní spoluobžalovaní, tj. Martin Veselý, Eva Halamková, advokát Záviš Löffelmann, policista Jan Šebek a zejména spolupracující obžalovaný advokát Ondřej Kučera. Časové vymezení je nepřesné, ve skutečnosti obchodní aktivity Ondřeje Kučery a Martina Veselého začaly poněkud dříve. Kdyby žalobce vymezil časově činnost skupiny podle pravdy, nesmyslnost obvinění by byla na první pohled lépe viditelná. Účelem ustavení organizované skupiny mělo být protiprávní ovlivňování výše zmíněné „velké daňové kauzy“ pořízením křivých svědectví, sloužících k působení na svědky a k dehonestaci vyšetřujících policistů. Dalším jejím posláním mělo být ovlivnění trestního řízení, vedeného Národní centrálou proti organizovanému zločinu proti obž. Martinovi Veselému a jeho kumpánům. Až v r.2018 byla podána proti SAZ další obžaloba, a to pro pokus z r. 2015 o podplacení tlumočníka do perštiny Mirchi, v době, kdy byl SAZ ve vazbě a seznamoval se s vyšetřovacím spisem. Měl po tlumočníkovi požadovat, aby překládal tak pomalu, aby seznamování se spisem neskončilo ve lhůtě jednoho roku od uvalení vazby. Pokud by se to podařilo, SAZ by musel být z vazby propuštěn.

Přiznám se, že ač jakkoli napínám zrak, žádnou organizovanou zločineckou skupinu nevidím, a pokud přece, pak neúplnou a s jiným vedením. Zločinecká skupina má mít nejméně tři členy, které spojuje společný cíl a soustavné páchání trestné činnosti. Z obžalovaných ale jakž takž pevnou vazbu na SAZ měl pouze spolupracující obžalovaný advokát Ondřej Kučera, který ve skutečnosti hraje roli obchodníka s notářskými zápisy, kvůli nimž žalobce křižuje SAZ. Podnět k zahájení obchodování s notářskými zápisy přišel od obž. Martina Veselého, který sledoval svůj vlastní zájem. Zápis nabídl prostřednictvím spolupracujícího obviněného, advokáta Ondřeje Kučery, obž. Danielu Rudzanovi. Do hry SAZ se dostal jen díky Ondřeji Kučerovi, který po neúspěchu u Rudzana nabídl svědectví SAZ, jenž zápis koupil.

Ostatní údajní členové údajného zločineckého uskupení nejméně na začátku řízení SAZ vůbec neznali, nepřicházeli s ním do styku a o jeho přáních a záměrech slyšeli pouze od Ondřeje Kučery. Bez jeho organizátorského úsilí by se obchod s notářskými zápisy vůbec nerozběhl. To, co vidí žalobce jako organizovanou skupinu, řízenou SAZ, vidím jako chaotický hlouček lidí, které kolem sebe příležitostně soustředil obchodující advokát Ondřej Kučera za účelem uspokojení jednorázové poptávky SAZ.

O tom, jaké pokyny dával SAZ spolupracujícímu obviněnému Ondřeji Kučerovi, víme jen z jeho výpovědí. Nezávislé důkazy nejsou.

Členy skupiny nespojuje jednotící zájem. Martin Veselý měl zájem o své hmotné zabezpečení a z počátku netušil, že jeho službu nakonec zaplatí SAZ. Eva Halamková měla zájem pomoci příteli Martinu Veselému z vazby a žila ve víře, že pomocí Ondřeji Kučerovi si možná koupí žádanou pomoc. Advokát Záviš Löffelmann chtěl usnadnit práci kamarádovi Ondřeji Kučerovi, svému bývalému koncipientovi, a z počátku vůbec nevěděl, že trestní oznámení by nemuselo být poctivé, natož že by mělo pomoci k vyvinění SAZ. Podobně na tom je policista Jan Šebek, který vyhověl přání kamaráda-advokáta Záviše Löffelmanna a pouze splnil povinnost, stanovenou zákonem o policii.

Jediný, koho bychom mohli podezírat ze zájmu na vyvinění SAZ, je spolupracující obviněný Ondřej Kučera, pokud jej ovšem nemotivoval pouze zájem o jeho peníze.

V seznamu členů skupiny ale chybí dva velmi aktivní lidé: svědci Jan Doležal a Martin Valentovič. Oba přispěli k naplnění skutkové podstaty trestné činnosti uskupení sepsáním a doručením notářských zápisů, údajně obsahujících křivá svědectví. Jan Doležal navíc podal prostřednictvím obžalovaného policisty Jana Šebka a s pomocí advokáta Záviše Löffelmanna trestní oznámení na vyšetřovatele, jehož obsah měl být nepravdivý. Nejzajímavější je, že za svou špinavou práci svědci dostávali velké částky údajně z prostředků SAZ, které poctivě odevzdávali policii. Pracovali tedy zdánlivě ve prospěch SAZ a ve skutečnosti proti němu zcela nezištně a kdosi neznámý z pozadí financoval jejich činnost. Vnucuje se tedy otázka po motivu jejich jednání, kterou dosud nikdo nepoložil. Věrohodněji by působili, kdyby si aspoň část „tržby“ nechávali pro sebe.

Trestní oznámení, které podal svědek Jan Doležal, má možná skutečně povahu trestného činu, jehož přípravu a spáchání od počátku do konce kontrolovala policie. Policie má trestné činnosti předcházet a pokud ji vyvolává nebo pomáhá k jejímu vyvolání, dopouští se jednání, zakázaného judikaturou Ústavního soudu.

Nevyřešená zůstává otázka, k čemu měla souhra policie se svědkem Janem Doležalem sloužit: zda skutečně k vyvolání trestního řízení proti policistům nebo jen k obstarání důkazu, že SAZ učinil pokus o dehonestaci policistů. V obou případech by byly důsledky Doležalova činu zásadní a podle mého laického názoru činností policistů, kteří kontrolovali jeho kroky, by se měla zabývat GIBS. Možná trestnost jejich jednání neměla uniknout také Robertu Henzlovi, který měl zasáhnout z úřední povinnosti.

Rozuměl bych Robertu Henzlovi, kdyby oba zmíněné pány zahrnul do organizované zločinecké skupiny. Žalobce se ale nesměl v jejich směru ani podívat, protože jde o aktivní spolupracovníky PČR. Oba měli s policií čilé styky i v jiných případech. Bylo by zajímavé vědět, co všecko jim policie z vděčnosti mimosoudně odpustila.

Pan obžalovaný je stíhán kvůli tomu, že si koupil tři notářské zápisy, jež měly posloužit k ovlivnění důkazní situace ve „velké daňové kauze“. Koupil je jako „zajíce v pytli“, aniž by znal předem přesně jejich obsah. Obviněný má ale právo volit svobodně taktiku obhajoby a opatřovat si důkazy ve svůj prospěch. Víme kromě toho, že je nijak nepoužil a troufám si tvrdit, že to ani nemá v úmyslu. Mimo to žalobce tvrdí, a soud to přijímá jako notorietu, že obsahem notářských zápisů jsou nepravdivé informace. Zkoumání pravdivosti ale před soudem neproběhlo. SAZ musí být odsouzen, proto je nepravdivost obsahu zápisů brána jako axiom, byť jsou možná pravdivé. SAZ ostatně neměl důvod, aby si objednal nepravdivá svědectví.

Také podání obžaloby ve věci podplácení tlumočníka Mirchi je účelové. Skutek se měl stát v r. 2015. Tlumočník jej policii neoznámil. Policie provedla z vlastní iniciativy nějaké šetření až po více měsících. A bylo ticho až do r.2018, kdy zesílil tlak na propuštění pana obžalovaného z vazby a současně složitelé požádali o vrácení kauce. Žalobce tedy podal obžalobu za účelem posílení vazebních důvodů. Vyjadřování k její důvodnosti bych v tuto chvíli považoval za předčasné. Nicméně skvrna účelovosti je nesmazatelná, i kdyby byla obžaloba důvodná.

Obviněním z podplácení tlumočníka se obsáhle zabývali obhájci pana obžalovaného a začal se k němu vyjadřovat SAZ v zahájené závěrečné řeči. Možná se k námětu vrátím příště.

Vracím se ve vzpomínkách k počátkům kauzy, o nichž jsem psal v článcích „Shahram znova ve vazbě“ z 10.12.2016 a „Kauza Zadeh: orgány ve vlastní pasti, obviněný ve vazbě“ z 11.2.2017. Je zajímavé, že proti usnesení Městského soudu v Brně ze 4.12.2016 o uvalení vazby podal stížnost a nikdy ji neodvolal pouze SAZ. Ostatní obvinění se buď proti uvalení vazby vůbec nebránili, nebo podané stížnosti bleskově stáhli. Je otázka, zda to svědčí o jejich mimořádné předvídavosti, či zda jim někdo již tehdy vysvětlil, že jako kompars ve hře o odsouzení SAZ nezlobíce dosáhnou vlídného zacházení a nic velkého se jim nestane.