Jako argument se uvádí, že je Česká republika prakticky již poslední zemí, která tento typ smlouvy nesjednala, a že až teprve zavedením tohoto typu smluvního uspořádání bude dosaženo plné náboženské svobody a naplnění možnosti plnohodnotných projevů náboženského života katolíků v dané zemi.
Občas je dokonce používán odkaz na bývalý konkordát prvorepublikový. Ten však ve srovnání s dnešní smlouvou, jejíž ratifikace byla v Poslanecké sněmovně zastavena, byl mimořádně stručnou a všeobecnou dohodou. V podmínkách celkově chladných vztahů mezi prvorepublikovou ČSR a katolickou církví tak šlo o vyjádření pouze elementárního respektu a uznání vzájemné existence, nikoliv o to, že by se stát dělil o svou institucionální moc s někým jiným nebo že by společně s nějakým jiným státem dozíral nad způsobem výkonu Českou republikou garantovaných základních občanských svobod, zde konkrétně svobody náboženského vyznání (článek 15 naší ústavní Listiny základních práv a svobod.)
Zejména však je při všech těchto diskusích opomenuto to hlavní, čili proč by tento typ dohody měl být sjednán. Formálně vykazovaná míra religiozity patří u nás k nejnižším na světě. Ke katolické církvi se u nás nominálně hlásí podle sčítání lidu z roku 2001 necelých 27% obyvatel. Bez vyznání nebo s nezjištěným vyznáním bylo zaznamenáno 68% občanů ČR. Podle posledních průzkumů veřejného mínění odpovídá na obecnou otázku, zda věří v Boha, „ano“ cca 28% občanů, přibližně polovina jich v Boha jednoznačně nevěří a přibližně čtvrtina neví, zda v Boha věří, nebo nevěří. Míra skutečné, reálné religiozity je však ještě výrazně nižší, skutečně praktikujících věřících je u nás podle různých odhadů přibližně jen 10% obyvatelstva.
Toto je unikát a aniž je nyní na řadě hodnocení této skutečnosti, je dobré vidět, že Česká republika je z tohoto pohledu jednou z nejateističtějších zemí na světě. Respekt k těmto základním údajům o naší religiozitě tak musí být zohledněn i v míře naléhání na přijetí takovéhoto typu mezistátní dohody. Zatěžovat druhou smluvní stranu (zde Českou republiku) administrativním řízením tkvícím ve znovusjednávání smluv, jejichž praktický dosah je z jejího pohledu sporný a které nebyly shledány přínosnými, může být vnímáno jako velmi obtěžující. To bylo vyjádřeno zcela jednoznačně uskutečněným hlasováním, kdy pro zamítnutí návrhu této již sjednané a k ratifikaci předložené smlouvy hlasovalo ve Sněmovně dne 21. 5. 2003 110 poslanců z přítomných 177, přičemž proti zamítnutí návrhu této smlouvy hlasovalo jen 39 poslanců. (Smlouva byla předložena Sněmovně 7. 8. 2002, první čtení proběhlo 15. 10. 2002.) Je tedy zcela jasné, že konkordát s Vatikánem u nás neplatí kvůli neschválení parlamentem. Česká republika není povinna žádné smlouvy konkordátního typu sjednávat a schopnost respektovat tuto skutečnost by mohla být dobrým lakmusovým papírkem pro budoucnost našich vztahů s Vatikánem.
Lpění některých politiků i některých představitelů římskokatolické církve na konkordátním formalismu, jako by snad byla Česká republika natolik katolickou zemí jako sousední Polsko či Slovensko, navíc může mít (a podle mne již má) důsledky zcela opačné, než ke kterým by mělo toto snažení původně vést.
Nejen ve smluvních otázkách, ale dokonce i v otázkách majetkových dokáže být totiž dnešní katolická církev velmi racionální a pragmatická. Například v závěrech II. Vatikánského koncilu mimo jiné stojí, že „církev se dokonce zřekne výkonu některých právoplatně nabytých práv, ukáže-li se, že by jejich užívání mohlo vzbudit pochybnosti o upřímnosti jejího svědectví, nebo že si nové podmínky vyžadují novou úpravu.“
Nepochybuji o tom, že svých priorit si je římskokatolická církev dobře vědoma.
Právo, 24. 3. 2007
Autor je poradcem prezidenta republiky