Jedním z velkých dlouhodobých celospolečenských témat je chybějící důchodová reforma. Popravdě řečeno moc reálných řešení není – buď ještě zvýšit věk odchodu do penze, nebo přistoupit k navýšení sazby pojistného na sociální (resp. důchodové) pojištění), ani jedno není populární, takže se do toho politikům zákonitě moc nechce. A pak je zde řešení třetí, že by se starobní důchody jakoby doplácely ze státního rozpočtu (tedy státní další zdroje mimo průběžný důchodový systém), jako je tomu v některých jiných zemích. Avšak zásadní svízel tohoto řešení je jasná – chybí pak veřejné peníze na jiné věci financované či spolufinancované státem – kupříkladu silnice, bezpečnost, vězeňství, školství nebo veřejné zdravotnictví.
Komplexní penzijní reformu nechme nyní hlavám pomazanějším, avšak dovolím si stručně upozornit na jednu dnešní obrovskou systémovou nepřístojnost. Přesněji napsáno, chci a musím jako právník poukázat na jednu opomíjenou důchodovou nespravedlnost.
Senioři bez penze
V Česku máme jednu z nejdelších dob povinnosti plateb do penzijního systému v Evropě a možná i na světě. Aktuálně je to 35 let. Bývalo to let třicet. Stranou ponechme existenci tzv. náhradních dob, že se vám za určitých podmínek započte (zcela nebo zčásti) například studium, základní vojenská služba nebo rodičovská (mateřská) dovolená.
Kvůli zmíněným přísným podmínkám logicky začnou přibývat senioři a seniorky, kteří zůstanou bez starobního důchodu, což je časovaná sociální bomba.
Tito „ne-důchodci“, již citovaný nárok na starobní důchod nemají, jsou odkázaní buď na vlastní úspory, pomoc rodiny, anebo na dávky státní sociální podpory, pomoc v hmotné nouzi, eventuálně na příspěvek na bydlení. Což systémově rozhodně není dobře. Zatím tento problém, dle dat MPSV a VOP (veřejný ochránce práv – pozn. red.), dopadá na cca pět procent seniorů, nicméně do budoucna se očekává mnohem větší část seniorů, zejména jak půjdou – či spíše nepůjdou – do penze ročníky, které strávily větší část pracovního života (resp. později i celý) „po listopadu“, kdy to s pracovní a důchodovou kázní bylo již slabší.
Jak useknout hlavu důchodové sani
In medias res: Řešení se nabízí, lidem-pojištěncům, kteří mají odpracováno méně, například „pouhých“ 30 let, by se novelou zákona měla přiznat alespoň poměrná část nároku na důchod. Tedy, kdo má „odkrouceno v českém systému“ třeba 85 procent povinných dob, by dostal důchod odpovídající právě pětaosmdesáti procentům důchodu, ale nikoliv nic, jak je tomu v dnešním nespravedlivém systému.
Lichá by pak byla i námitka, že se pomáhá „nemakačenkům“, kteří mají nárok na stejné důchodové zaopatření jako lidé, kteří splnili plných třicet pět roků účasti v našem báječném penzijním systému.
Popravdě dnešní systém je nejen tvrdý, minimum třicet pět roků je opravdu přísné. Hlavně ale je náš penzijní řád i děsivě nespravedlivý, jelikož lidé, kteří platili například třicet dva let pojistné a nedostanou kvůli nesplnění tvrdých podmínek důchod, jsou de facto nucenými sponzory těch pojištěnců, kteří předepsané roky o fous naplnili. Přirozeně pro část seniorů a politiků je toto pokřivení výhodné, nicméně spravedlivé to není a nebylo.
Změňme to, brzy. Tohle možná Čechy a Moravany trápí více než důchody hrstky ještě žijících vysokých komunistických pohlavárů, ale to je již námět na jiný komentář.
Autor je právník a publicista
LN, 9.9.2021