Na světě existuje spousta složitých věcí, do nichž jsem se nikdy nesnažila proniknout, jsouc si vědoma, že jeden člověk veškeré znalosti a vědomosti světa neobsáhne (a pokud má pocit, že se mu to podařilo, je zpravidla značně vyšinutý). Jednou z takových věcí je i výpočet důchodů. Asi by stačilo prostudovat podrobně zákon a prokousat se jeho úředními formulacemi, ale nějak jsem měla v životě vždycky na práci něco, co mi připadalo důležitější.

Důchody mě začaly zajímat – tedy částečně zajímat – až teď, a i to jen v jedné maličké a okrajové záležitosti. Zákon číslo 262 z roku 2011 o účastnících odboje a odporu proti komunismu totiž mimo jiné stanoví (přeloženo do srozumitelného jazyka) zhruba tolik, že lidem, kteří za komunismu nemohli z politických důvodů vykonávat svou profesi a kteří byli podle tohoto zákona označeni za účastníky odboje, či spíš odporu, se důchod zvyšuje do výše průměrného důchodu. Myšlenka zákonodárce byla celkem prostá: je vhodné, aby stát umožnil důstojné stáří lidem, které určitým způsobem vyznamenal.

Ukázalo se však, že to ustanovení – pro většinu lidí asi celkem pochopitelně – platí jen pro ty, kterým úřady nějaký důchod přiznaly. A v tom je potíž. Existují totiž lidé, kterým represivní a další orgány komunistického státu nejen neumožnily vykonávat jejich profesi, a tak směli pracovat jen v několika bídně placených zaměstnáních, ale které prostě a jednoduše z komunistického Československa vyhnaly. O akci Asanace se, myslím, napsalo dost, není třeba opakovat výhrůžky, násilí ani všemožné šikany, kvůli nimž těm, kteří se nechtěli přizpůsobit a skákat, jak režim pískal, nezbylo než odjet do exilu.

A teď je sice český stát – „jsa odhodlán trvale připomínat ideály vlastenectví, cti, statečnosti a sebeobětování dalším generacím“, jak praví preambule příslušného zákona – ocenil medailí a sto tisíci korun, ale na důchod nárok nemají. Zpravidla proto, že v Československu a později v ČR neodpracovali počet let nutný k přiznání důchodu. Může to vypadat spravedlivě: proč by měl být přiřčen důchod člověku, který do důchodového systému nepřispíval? Jenže to spravedlivé není: proč by totiž měl být důchod zvýšen na průměrný někomu, kdo do systému nepřispíval adekvátně? Zákonodárce rozhodl, že prostě proto, že takový člověk byl šikanován, a – jak již řečeno – byl ze zákonných důvodů oceněn za svou někdejší činnost. Je to jakési odškodnění za dřívější ústrky. Proč tedy neplatí pro lidi vyštvané z vlasti a nucené odejít do neznáma, je mi nepochopitelné. Asi stojí za připomenutí, že jde o několik málo lidí, a že by tudíž snad stála za zvážení nějaká výjimka. Není pro ně totiž snadné se dívat, jak jejich někdejší mučitelé pobírají důchody víc než slušné, zatímco oni…

Přitom by stačilo málo: přiznat jim tak malou část důchodu, na jakou si stačili před neochotným odchodem do exilu „vydělat“. Pak už by vše šlo svou zákonnou cestou.

LN, 18.5.2018