PRÁVO: K čemu prezident, k čemu český stát?
Samozřejmě to, zda zákonodárci mají či nemají právo na bezplatnou dopravu, o úrovni demokracie nevypovídá, i když někde je toto právo dokonce zakotveno v ústavě. A výkřik málo významné funkcionářky, která je na pražské radnici jenom do počtu, by neměl žádný větší význam, kdyby nebyl jen dalším – kromě shora uvedeného - důkazem o tom, jak málo si vážíme demokratických institucí českého státu, jak bezohledně jsme kdykoliv připraveni podrobit je zdrcující kritice, urážkám nebo dokonce posměchu.
Druhou příležitostí k témuž poskytl v uplynulém týdnu kupodivu i slib prezidenta republiky. Tak Bohumil Doležal v Lidových novinách z 8. 3. 2008 soudí, že „s osobou prezidenta jsou spojeny obřady, svědčící o jakési hysterické nepřiměřenosti…“, při které vystupuje Hradní stráž, o níž si „už ani neuvědomujeme, jak obludně nesmyslný je to útvar“. A nejen to. Prezidentská funkce „...je u nás ověšena středověkými cingrlátky…“. Prezident by měl sedět nikoliv na Hradě, ale třeba v Kramářově vile, hlídat by ho měli „…obyčejní policajti (dva), prapor by měl mít „…jeden, český, jako my všichni“ (demokratický prvek). Aby mu prý „…zbylo víc času na to, co by dělat měl, a méně času na to, coby dělat neměl“. Pozoruhodná představa o demokratičnosti, lidovosti a inspiracích pro činnost prezidenta. I Petr Uhl se v Právu pozastavil nad tím, že prý prezidentský slib se jen k „větší slávě nazývá inaugurací„ a „feudální tradici přikrmuje i Kancelář prezidenta republiky. Její mluvčí Petr Hájek píše o inauguraci, i když ústava zná jen slib prezidenta.“
To vše mohou být legitimní názory, na kterých dokonce může být i kus pravdy, ale copak vědomí o sounáležitosti s českým státem není vytvářeno i tradicemi? Copak ten slib ve Vladislavském sále („obtížně vytopitelném“, jak připomíná B. Doležal), z racionálního hlediska zdánlivě nesmyslné poklonění se jakési lebce ze středověku, vojenská přehlídka, i ona Hradní stráž („ve strakatých operetních uniformách“, B. Doležal), nejsou to vše jen potřebná připomenutí staleté existence českého státu nebo demokratického odkazu první republiky, na který bychom tak rádi navázali? Státu, o jehož svébytnost se v konfrontaci s evropskou integrací a bruselskou byrokracií jindy tak často strachujeme?
Po přečtení některých článků v našem tisku si člověk nutně musí položit otázku, proč se vlastně máme dále zdržovat těmi nepotřebnými institucemi, na kterých vidíme jen chyby a hrubá pochybení, které jsou pro mnohé jen k posměchu? Zrušme volby, stejně k nim většina občanů nechodí, zrušme zákonodárce, kteří nám svými „byzantskými výhodami“ ruinují Dopravní podnik hl. města Prahy a jen vymýšlejí nesmyslné zákony, které jen brání v podnikání a musí se stále znovu předělávat. S těmi bruselskými se „tak ňák po česku“ vtipně vypořádáme. Vždyť přece každý sám ví, co má dělat a co je pro něho samotného výhodné, a pokud to někdo neví, stačí se chovat tržně a vše bude v pořádku. A zrušme i funkci prezidenta, který „je tak trochu králem, a přitom je podle Ústavy neodpovědný za svá rozhodnutí, to není nic dobrého“ (P. Uhl). A Hrad postačí k tomu, aby nám tu vydělávali turisté….
Autor je poslanec za ČSSD