Vlastností totalitních režimů bývá, že zahajují tažení proti intelektuálům a dehonestují středoškolské i vysokoškolské vzdělání. Komunisté tvrdili, že toliko fyzická práce je tvůrkyní hodnot a inteligence žije pouze z nadhodnoty vytvořené dělníkem. S tímto souviselo masové posílání intelektuálů do výroby údajně k převýchově, čistky na středních a vysokých školách a boj s akademickými tituly. Akademické tituly jsou údajně přežitkem feudalismu nebo prohnilého Rakouska-Uherska či buržoazní republiky. Tituly byly marxisty-leninisty v roce 1950 u nových absolventů vysokých škol zrušeny. Absolventi nemohli být již doktory. Šlo pouze o označení profese. Tak například vznikl prdelek (promovaný dětský lékař).

Boj zahájený komunisty po tzv. vítězném únoru 1948 pokračuje i dnes. Jen nabývá trochu jiných forem. V některých lékařských ordinacích panem doktorem se stává toliko lékař a pacienti jsou jakýkoliv akademických titulů zbaveni. Například univerzitní profesor s desítkami patentů, publikovaných odborných prací a bezpočtem článků je pouze panem Pospíšilem a lékař i bez atestace váženým panem doktorem. Zdá se, že ze strany zdravotnického personálu jde především o lezení do zadku nadřízenému. Jen lékař má nárok na používání akademického titulu a pacienti tento nárok bez výjimky ztrácejí. Jde o jistou formu adorace lékaře a jeho vyzdvižení na božský trůn. S tímto je nerozlučně spojeno vnímání pacienta jako někoho méněcenného. Naštěstí se jedná o menšinu pracovišť.

Pravidla společenského chování jsou předmětem různých publikací i na internetu. Můžeme zde poukázat na publikace o etiketě od Ladislava Špačka nebo Vladimíra Smejkala. Daleko závažnější je konstatování, že zde nejde jen o nezávazná morální pravidla, ale jde přímo o právo, které jsou povinny osoby působící ve zdravotnictví dodržovat. Toto je jasně vyjádřeno například v zákoně o zdravotních službách. Podle ustanovení § 28 tohoto zákona (č. 372/2011 Sb.) má pacient právo zejména na úctu, důstojné zacházení a ohleduplnost. Již z tohoto důvodu pravidla etikety (česky slušného chování) jsou pro zdravotní personál právem, nikoliv nezávaznými právními normami. Přímo právo přikazuje používání akademických titulů. Navíc při porušování citovaného zákona nepůjde nikdy pouze o nedbalost, ale vždy o úmysl. Delikvent přinejmenším ví, že svým jednáním může právo porušit. Delikt je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit.

Delikvent ví, že má použít při oslovení akademického titulu, protože lékaře (MUDr.) oslovuje pane doktore, ale u pacienta akademický titul nepoužívá. Je jasně srozuměn přinejmenším s tím, že jedná v rozporu s právem na úctu pacienta. Navíc je srozuměn s tím, že toto jednání může být vnímáno jako projevování názoru, že pacient je něco méněcenného.

Vedle toho jde v našem případě také o porušování ústavního práva, Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv o lidských právech. (Srov. Např. usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo 346/2013.) Podle článku 33 Listiny základních práv a svobod každý má právo na vzdělání.

Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Z výše uvedeného vyplývá, že právo na vzdělání je nárokem, který je zakotven v právním předpisu nejvyšší právní síly - Listině základních práv a svobod.

Konkretizace toho ústavního práva je provedena především v zákoně o vysokých školách (č. 111/1998 Sb. v současném znění). Podle § 44 zákona se vysokoškolské vzdělání získává studiem v rámci akreditovaného studijního programu. Nedílnou součástí tohoto studijního programu je udělovaný akademický titul (např. Ing., Mgr., MUDr., JUDr. RNDr.). Za součást ústavního práva na vzdělání je nutné považovat i právo užívat akademický titul jako jednu ze složek tvořících toto ústavní právo. Proto získá-li fyzická osoba akademický titul, nemůže jí být žádným zákonem užití akademického titulu odepřeno. Rovněž toto právo jí nemůže být odepřeno postupem jakéhokoliv správního orgánu, orgánu samosprávy, osob působících ve zdravotnických službách apod. Pouze sama fyzická osoba svobodně rozhoduje o tom, kdy a v jakých případech bude akademický titul užívat.

To znamená, že v našem případě, pokud fyzická osoba má akademický titul ve zdravotní dokumentaci, pak vznikla ústavní a zákonná povinnost zdravotnímu personálu tuto skutečnost neignorovat a akademický titul používat. Pokud fyzická osoba nechce akademický titul užívat, pak má možnost požádat o jeho výmaz ze zdravotní dokumentace. Dodávám, že já nikoho neznám, kdo by žádal o výmaz akademického titulu z této dokumentace.

Přívrženci diktatury proletariátu, starého režimu i jiní jsou i nyní hluboce poznamenáni komunistickou morálkou z padesátých let minulého století. Připomínání, že ve společenském styku se má používat akademických titulů, považují za projevy nafoukanosti a arogance prohnilých intelektuálů.

Například osoba, která byla vyhozena z medicíny, pak šla studovat práva a opět pro neprospěch vyhozena ze školy, bude zásadním odpůrcem užívání akademických titulů jako přežitků feudalismu. Pokud začneme tomuto jedinci tykat, pak vybouchne jako načasovaná nálož dynamitu. Jak se odvažuje někdo vůči němu tak sprostě chovat? Přitom i vykání je přežitkem prohnilého feudalismu.

Povinnost vykat je zakotvena například v jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (zákon č. 37/1992 Sb.). V jednací síni se všem, s výjimkou osob mladších patnácti roků, vyká. Povinnost vykat osobám nad 15 let věku je bezvýjimečná. Může jít o jedince s hluboce sníženým intelektem, s minimálními vyjadřovacími schopnostmi apod., ale po dosažení stanoveného věku je povinnost jím vykat. Soudím, že tato úprava je správná. Stanovení jiných kritérií (např. výše IQ) by bylo v rozporu s Listinou. Rozhodující je dosažení určitého věku.

Z výše uvedeného vyplývá, že tykání bez ohledu na dosažený věk je podstatně menším prohřeškem proti etiketě než ignorace používání akademických titulů. Totiž při vykání je podmínkou pouze dožití určitého věku bez ohledu na fakt, zda jedinec zvládl dovednost naučit se číst a psát apod. Pro získání akademického titulu je podmínkou úspěšné zvládnutí a dokončení vysokoškolského akreditovaného studijního programu.

Tyto rozdíly přívrženci diktatury proletariátu i jiní nechápou. Vzniká přinejmenším podnět k diskuzi, zda tímto nedávají souhlas k tomu, aby se jim bez ohledu na dosažený věk tykalo.

Dalším zásadním pravidlem etikety je, že oslovujeme tak, jak si oslovovaná osoba přeje. V diskusi se například vyslovil jedinec, že jeho otec byl inženýr, vynikající pracovník, kterému nikdy nezáleželo, jak kdo jej oslovuje. Přitom dotyčný zamlčuje, že jeho jako syna vyrazili pro neprospěch v druhém ročníku z techniky. Vlastním obsahem diskuzního příspěvku je, že prohnilí intelektuálové nemají připomínat, že vůbec nějaký akademický titul získali. V příspěvku se projevuje komunistická vlastnost kecat za druhého. Etiketa je k ničemu. Je popřena její zásada, že oslovujeme tak, jak si dotyčný přeje.

Faktem zůstává, že komunistická zásada kecat za jiné se projevovala v jiných oblastech daleko drastičtěji. Bolševik ukradl zemědělci traktor. Jsi zajisté rád, že traktor patří družstvu. Bude sloužit všem a bude daleko lépe využit na širých družstevních lánech.