PRÁVO: Jsme právní stát?
On ten celý systém přestupkového řízení v Česku zřejmě navazuje na středověký systém království českého, kdy města a obce, tedy jejich zastupitelstvo, čili laici, měli právo soudit přečiny spáchané na jeho území, a to včetně práva hrdelního. Zdá se mi, že se tak nějak zase do středověku vracíme. Nucení vyšetřovaného k vypovídání proti sobě si totiž se středověkým útrpným právem mnoho nezadá, tak jako nátlak husákovské normalizace byl jenom sofistikovanou verzí komunistického teroru diktatury proletariátu let padesátých.
Ve Spojených státech již půlstoletí toto právo nevypovídat proti sobě chrání t. zv. „Miranda Decission“, rozhodnutí Nejvyššího soudu, že každý obviněný na začátku vyšetřování musí být předepsaným způsobem seznámen s právem nevypovídat, pokud by výpověď vedla k inkriminaci vyslýchaného. To ovšem nevylučuje možnost obviněného přiznat vinu, a tím se vyhnout soudnímu řízení k prokázání viny. Trestu se obviněný přiznáním ovšem nevyhne, ale často je soudem v tak zvaném plea bargaining, volně přeložitelném jako vyjednávání o přiznání, trest vynesen za méně závažný čin, než z jakého byl obžalovaný původně obviněn. Totéž platí i o přestupcích, které projednává nejnižší stupeň soudního systému toho kterého státu, smírčí soudce (Justice of Peace), Municipal Judge (Obecní soud), nebo Magistrate, což je jiné jméno pro obecního soudce. Tento nejnižší soud také rozhoduje o uvalení vazby na pachatele trestních činů a výši kauce a předá pak řízení vyšší soudní instanci. To je ovšem vývoj vycházející z anglosaského zvykového práva založeného již od dob Magny Charty na právech jednotlivce. Soudci v americkém systému jsou, až na malé výjimky, voleni občany.
V kontinentální Evropě platí ale systém vyvinuvší se z práva římského přes právo církevní a Kodex Napoleon až k dnešním systémům. Panovník, tedy stát, je zosobněním práva a z toho také vyplývá, že co není výslovně zákonem povoleno, je automaticky zakázáno, nebo se to alespoň tak všeobecně vykládá.
Vina byla od dob historických prokazována skoro zásadně na zakladu nařčení a následovného, mučením vyneseného, přiznání. Vasalové panovníka, ať to byla sídelní šlechta nebo královská města, měli z rozhodnutí panovníka výkonnou moc práva ve svých državách či hranicích. Právo bylo vyhlašováno panovnickým dekretem.
Není tedy divu, že právní podvědomí Evropanů z kontinentu neklade přílišný význam osobním právům jednotlivce. Zájem státu nebo jiného státem uznaného kolektivu je a priori nadřazen zájmům jednotlivců. Státní mašinerie pak, místo aby ochraňovala práva jednotlivců, prosazuje neosobní právo státu proti zájmům - pro stát nedůležitým - jednotlivce. Režim se pak stává totalitním, i když se sám nazývá demokracií, často s přívlastkem. Skutečná demokracie totiž vychází z práv jednotlivce, nikoliv z práv neosobního celku.
V moderním právním státu musí být vina prokázána mimo jakoukoliv pochybnost. Právní stát totiž nebezpečí porušení práv jednotlivce nejen nepodceňuje, ale občany proti němu chrání. "Když se kácí les, tak létají třísky" ani "Účel světí prostředky" nejsou součástí definice právního státu. Pokud tedy skutečně chceme mít právní stát, pak policajti patří do terénu,všechny prohřešky vyhodnocují a rozsudky vydávají soudy s kvalifikovanými soudci a o vině rozhodují poroty. Možná že by zde neuškodil ani systém "velké poroty" (Grand Jury), běžný v anglosaském soudnictví, kdy i obvinění vznáší porota na základě indicií předložených vyšetřovateli. Mnohé hrátky se vznesením či nevznesením obvinění by tak odpadly. Obávám se ale, že něco takového v Podřipsku nikdy nemůže projít. Naše kolektivní právní vědomí je právě jen to. Kolektivní, k právům jednotlivce indiferentní.
Žijeme tedy v právním státu? Odpověď si každý může dát sám.
