3.3.2021 | Svátek má Kamil


PRÁVO: Jsem i já Böhmermann?

22.4.2016

Německý komik urazil Erdogana. Je to zátěžový test pro liberální demokracii i právní stát

Urážka majestátu není legrace. Tedy jak kdy. Legrace to je, když si o ní čteme ve Švejkovi. Tu pasáž, kdy se Bretschneider ptá hostinského, kam zmizel obraz císaře pána, a Palivec odpoví: „Visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu.“ Ale legrace končí, je-li pro urážku majestátu trestně stíhán německý televizní moderátor, satirik a provokatér Jan Böhmermann.

Böhmermann vyzkoušel hranice svobody slova a urazil nikoliv císaře pána, ale tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Takové věci se v liberálních demokraciích stávají a řeší se mimo doménu politiky, třeba pomocí občanské žaloby. Jenže v Německu stále platí zákon z doby císaře pána dovolující trestní stíhání za „urážku představitele cizího státu“.

Připomíná-li vám to trestný čin „hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“ (§ 104 československého trestního zákona č. 140/1961 Sb.), nejste „mimo mísu“. Však se i německé politické elity shodují, že zákon trestající urážku majestátu zruší. Ale dokud platí, musí se dodržovat. Aby mohl být dodržen, musí se naplnit formální postupy. Postižený stát musí požádat o stíhání a německá vláda s tím musí souhlasit, což kancléřka Merkelová oznámila v pátek.

Vznikl tak podivný obrázek, který by se líbil Jaroslavu Haškovi, ale vůbec se nelíbí širokému spektru lidí: Böhmermann v televizi vulgárně, leč v osobní rovině urazí Erdogana. Turecko se urazí jako stát a reaguje nótou. A Německo tu nótu přijme a vydá Böhmermanna ke stíhání.

Na první pohled to vypadá kapitulantsky a vzbuzuje dojem, že o stíhání rozhoduje kancléřka. Ale Berlín se řídil racionalitou. Učinil tak proto, aby se z „kauzy Böhmermann“ vyvázala politika a rozhodovala o ní výhradně nezávislá justice. Jenže občané Německa a Evropy to logicky vnímají jako další milník zápasu za svobodu slova.

Na hrubý pytel hrubá záplata

Můžeme sledovat, kolik lidí po Evropě teď „bude Böhmermann“. Dějiny jako by zrychlovaly už tak vysoké tempo. Teprve před rokem džihádisté v Paříži vystříleli redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. To byl jiný kalibr daný řadou mrtvých. Proto miliony lidí vyšly manifestovat za svobodu slova s heslem „já jsem Charlie“, což znamenalo: já jsem za svobodu slova ve stylu padni komu padni. Já jsem za svobodu slova, i když se jejím projevem někdo může cítit uražen.

Bude se teď manifestovat za svobodu slova s hesly „já jsem Böhmermann“, „já jsem Jan“? Těžko, na to je tu příliš málo mrtvých, totiž žádní, tedy i příliš málo emocí. Zato si můžeme všímat jiných věcí, které stojí za pozornost.

Charlie Hebdo – podobně jako Böhmermann – razí cestu provokace až do mrtě. A žádná urážka jim není dost velká. Přesto Charlie Hebdo bez problémů sklízel solidaritu, i když ve jménu svobody slova urážel skupinové identity – v případě karikatur Proroka muslimy.

Skupinová identita patří ke klíčovým slovům dneška. Urazit někoho za jeho skupinovou příslušnost – k rase, etniku, náboženské víře, sexuální orientaci, genderu, ba i ke společenské třídě – je téměř hrdelní zločin. A přece „Charliemu“ prošel. Proč by tedy neměla Böhmermannovi projít urážka jednoho konkrétního politika, veřejné osoby, nota bene mačisty, který si sám servítky nebere?

Böhmermann se svou „hanobící básní“ je ještě urážlivější než to, co dělá Charlie Hebdo. Těžko ho stráví i lidé vytrénovaní Českou sodou. Petr Čtvrtníček ve srovnání s ním působí jako jemný intelektuál ve stylu Gutha-Jarkovského. Nejméně vulgární verš z Böhmermannovy básně zní takto: „Úchyl, všivák, zoofil – Recep, Fritzl, Priklopil.“ (Pokud nevíte, kdo je Fritzl a Priklopil, napoví vám dva známé případy incestu a pedofilního únosu.) Ale přes to vše je třeba připomínat dvě věci.

Zaprvé: Böhmermannův televizní pořad byl reakcí na počiny samotného Erdogana. Na to, co se v Erdoganově Turecku děje (potlačování demonstrací, zavírání novinářů), i na to, jak Erdogan reaguje na kritiku (odmítá ji coby hanobení).

Zadruhé: Böhmermann se nenaváží do skupinových identit ani do ničeho obecně tureckého. Jeho cílem byl konkrétní politik Erdogan. A urážka politika přece spadá do kánonu liberální demokracie a její svobody slova. Těžko tedy říci, proč nemanifestovat s heslem „já jsem Böhmermann“. Jenže místo toho jako by se lidé znejistěně ptali: Jsem i já Böhmermann?

Böhmermann jako Palivec

Tento příběh boje za svobodu slova vyznívá jaksi rozpačitě. V Německu – zjednodušeně řečeno – levice spíše hájí Böhmermanna a konzervativci spíše hájí kancléřku za to, že respektuje právní stát, čímž prý sama dává lekci arogantnímu Erdoganovi. Ehm, kdyby nebylo pár týdnů poté, co Merkelová vsadila osud migrační krize v Evropě na dohodu s Erdoganem, člověk by tomu snad i věřil.

Heslo „já jsem Böhmermann“ se neobjevuje, ač by ho mohli zdvihnout aspoň ti, kteří loni tak přesvědčivě „byli Charlie“. A sám Böhmermann? Ten si může opakovat to, co stíhaný Palivec říkal své ženě: „Neplač, neřvi, co mně mohou udělat kvůli posranýmu obrazu císaře pána?“

LN, 18.4.2016








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.