V posledních dnech a týdnech se hodně diskutuje o odposleších, za jejichž zveřejnění před tím, než jsou použity u soudu (podle novely § 178 trestního zákona - tisk 443/0), hrozí médiím a novinářům podle přílepku do trestního zákona pokuta až do pěti milionů korun a trest až do pěti let nebo - jak mě upozornili soudci - zákaz činnosti od jednoho do deseti let, jak upřesňuje §49 tr.zák. v obecných ustanoveních.

Této poslední sankce si nikdo nevšiml, i když je snad dokonce nejtvrdší a připomíná komunistické zákazy s tím rozdílem, že komunisté to dělali nelegálně a naši poslanci si na to schválili zákon.

Protože nejsem právník, budu i dál citovat jen odborníky. Profesor Vojtěch Cepl, spoluautor ústavy a bývalý ústavní soudce, říká: "Z hlediska základní teorie naší ústavy, která je postavena na principu dělby moci, toto rozhodnutí vede k dalšímu posílení exekutivní moci, zejména policie. Tím se mění určitá rovnováha, která je v Česku beztak narušena. Problém s odposlechy souvisí s tím, že proti sobě stojí dva rozdílné principy: ochrana soukromí a ochrana před trestnou činností. Každý případ zveřejnění odposlechů se liší, a měl by tak být posuzován. Pokud se někdo cítí zveřejněním poškozen, má se obrátit na soud, kde se má v občanskoprávním sporu rozhodnout, zda se tak stalo."

Petr Pithart, právník a místopředseda Senátu, tvrdí, že porušení zákona stejně nemůže vést k odsouzení jeho porušitele, protože se ve skutečnosti ničeho nedopustil. Jde mu o to, že legalita ve formálním smyslu slova, nemůže obstát ve srovnání s legalitou v materiálním smyslu slova.

Tuhle situaci, podle jednoho z vrcholných představitelů justice, který si nepřeje být jmenován, protože by se jednou takový případ mohl objevit na jeho stole, řeší u nás článek č. 17 Listiny základních práv a svobod a na mezinárodní úrovni čl. 7 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidskych práv a svobod, který v odst. č. 1 upravuje zákaz trestu bez zákona a v l e, v odstavci druhém, stojí, že tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných zásad právních uznávaných civilizovanými národy, což musí platit i naopak, t.j. v demokracii nemůže být šíření informací o propojení zločinu s politikou trestné, i kdyby na to byly celé metry zákonů.

Pokud v citovaných článcích se hovoří o jistých omezeních, tak jen v případech, které jsou nezbytné v zájmu bezpečnosti a pokud byly vyčerpány všechny ostatní možnosti, což se v tomto případě jistě nestalo a ani bezpečnost země není ohrožena. Za úniky může státní správa, tedy většinou zřejmě policie, a těm se sankce vyhne a je kriminalizován někdo úplně jiný, jehož cílem a povinností je informovat společnost.

Problém je i v tom, že není pravdivé tvrzení Marka Bendy, předkladatele novely zákona, že orgány činné v trestním řízení budou před stíháním novináře přihlížet k tomu, zda sledoval veřejný zájem. To může dle odborníků učinit až Ústavní soud, takže novinář bude stát léta sám proti celé justiční mašinérii, která jeho původní občanskoprávní spor touto novelou kriminalizovala.

Zvláštní na tom je, že z vysoce postavených představitelů justice tento zákon nikdo veřejně nepodpořil, to učinilo jen několik novinářů (např. Petr Žantovský, Jiří Wagner, Petr Kamberský), proti kterým je zákon namířen.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6