Dan Drápal ve svém sloupku Zákaz tělesných trestů? si pohrává s myšlenkou, že je asi staromilec, když se mu ten zákaz nelíbí. Myslím, že asi není. Protože ho znám osobně, vím, že jeho konzervativní postoj je motivován jinak než staromilstvím. Zákaz tělesného trestání dětí je ale otázka natolik závažná, že by nemělo zůstat jen u jednoho sloupku, proto, ač normálně nepíši, rozhodl jsem se tentokrát přispět.

Ve prospěch tělesného trestání a proti některým jiným formám trestu mám jeden stručný, lapidární argument: Jelita na zadku vidím, rány na duši nevidím. Pokud totiž pomineme jako nepřijatelnou alternativu, že nebudeme trestat vůbec (na škodlivosti takového požadavku se asi většina lidí - zatím - shodne), zbývají už jen dvě možnosti: trestat tělesně; trestat duševně.

Tělesný trest má jednu zásadní výhodu: nepřiměřená intenzita trestu je ihned patrná, obtížně maskovatelná a zákonem postižitelná (a to už teď, nových paragrafů netřeba). Důležitých výhod má tělesný trest ale více: Je dostupný ihned a téměř kdekoli. A lze ho uštědřit, aniž by se přerušila atmosféra lásky a bezpečí.

Tresty netělesné tyto výhody vesměs postrádají. Je možné a snadné je udílet v intenzitě, která dítěti ubližuje a může dokonce způsobit trvalé poškození. Tyto rány a co hůř i ta trvalá poškození nejsou snadno viditelná (vidí je pouze ten, kdo je vidět chce), nejsou snadno dokazatelná ani právně postižitelná. Netělesné tresty co do účinnosti a dostupnosti závisejí na okolnostech, a často tedy nemohou následovat bezprostředně po odhalení činu, což vadí zejména u mladších dětí. Například vlastním dětem, když byly hodně malé, jsem plácal zadek v takové jejich poloze, aby po dobu trestu přímo před sebou hleděly na hmotný důkaz jejich provinění. Spojení mezi vinou a trestem by mělo být co nejtěsnější. Vždy by mělo být jasné, že jde o trest, a ne o projev převahy nebo pohodlí dospělých.

Pro úspěšnou výchovu dětí je naprosto nezbytná trvalá atmosféra lásky a bezpečí. Dítě nesmí být o těchto věcech nikdy na pochybách. Jenže podstata mnoha psychologických trestů bezmála vyžaduje dočasné přetržení tohoto pouta, což je hazard. Při duševních trestech sice nevznikají jelita, ale rodič nepromyšleným slovem, bezděčným výrazem nebo i pouhým pocitem, který šíří, může způsobit rány tak hluboké, že by se možná zděsil, kdyby to tušil.

Někdo může namítnout, že tělesný trest, zvláště uplatňovaný na veřejnosti, může dítě ponížit. To je správná námitka. Při volbě místa bychom měli být soudní. Nenaplácejme dítěti hned v čekárně přede všemi, ale vezměme ho před potrestáním na chodbu nebo do vedlejší místnosti. Má být jen potrestáno, a ne veřejně poníženo. I dítě má svou lidskou důstojnost. Zachovat si soudnost a chladnou hlavu při trestání je samozřejmě důležité vždycky a u duševních trestů to platí neméně. Psychologický trest, třebaže vesměs trvá déle, se rovněž udílí v jistém okamžiku, a to ve chvíli, kdy se rozhodne a vyřkne. I tehdy je možné podlehnout emocím a ukvapit se, přičemž dodatečné zmírňování bývá obtížné a někdy dokonce nikoli nejšťastnější.

Budiž ještě řečeno, že tělesným trestem se nemusí rozumět jen ruka-zadek (nebo ruka-pusa, to ale výjimečně a lehce). Krátká studená sprcha bývá velmi účinná u malých dětí a v tomto věku také velmi pomáhá prosté přemístění do jiné místnosti, tedy fyzická izolace. (Přičemž rodič nesmí otevřít, dokud vztekající se potomek kope do dveří, ale teprve až se zklidní a začne si hrát.) I přemístění lze provést v nepřerušené atmosféře lásky: Dítě snadno přijme vysvětlení, že maminka ho má ráda, a proto ho dává vedle do pokoje, aby ho chránila, protože se na něho moc zlobí a naplácat na zadek by moc bolelo.

Ruka-zadek nebo metla-zadek (ještě lepší, protože ruka je těžká) je ostatně ve vyšším dětském věku spíše symbolické a má ustavit vědomí trestu. To je něco, co funguje snad až podvědomě, soudě podle toho, že plácnutí výchovně působí také na některá zvířata. U nás je např. vychovaná i kočka. Ačkoli chovatelské příručky i obecné povědomí je přesvědčeno, že kočky narozdíl od psů neposlouchají, u nás dnes stačí jen varovný tón hlasu a kočka poslechne. Žere, co my chceme, aby žrala; ví, že si nic nevymňouká. (To věděly i děti. Nexistovalo, aby rozhodovaly o stravování, jak je dnes někde běžné.) Původně jsme kočičí prohřešky trestali tělesně, nikoli domlouváním: čumák do louže, plácnutí po zadku (opravdu jen plácnutí, lidská ruka váží mnohem víc než kotě). A to vše v atmosféře lásky a stabilní smečky, kde jsou jasně rozdělené úlohy.

Jako všechny špatné zákony (dobře míněné, ale nepromyšlené), i tento nepostihne, nač asi měl být zaměřen. Týrání dětí v sociálně patologickém prostředí nezabrání. Zato postihne ty rodiče, kteří své děti milují a snaží se z nich tradičními prostředky vychovat budoucí co nejkvalitnější dospělé. Vadit asi nebude těm rodičům, kteří svou úlohu chtějí spíše přežít bez vlastní úhony a s minimem konfliktů. Kdo je rád, že se těch harantů přes den zbaví, potom večer chce stihnout, co se musí, a pak mít svůj klid, pro toho bude navrhovaný zákon představovat vítané alibi, další z řady důvodů, proč výchova dětí musí být nedotažitelný kompromis. Co škola a kamarádi přes den zkazí, přece nemůže jeden za ty dvě tři hoďky večer napravit, že. A tak se jen nakazuje a zakazuje, a děti už předem vědí, že reálný život si zítra během dne prorazí vlastní cestu. Ale rodičům, kteří se výchovným konfliktům nevyhýbají, takový zákon doslova sváže ruce.

Předkladatelům zákona bych navrhl - když už chtějí trestat rodiče za trestání - ať také uzákoní trestání rodičů za nedůslednost. To je totiž ještě vážnější problém než otázka, zda tělesně či netělesně. Mám dojem, že smysl pro důslednou výchovu se masově vytrácí. Naši kočku přitom daleko více než nějaká plácání po zadku vychovala důslednost a jednotný postoj všech ostatních členů rodiny včetně dětí. Díky tomu má dnes a měla vždy ve svém malém kočičím světě pořádek. Její svět je přátelské místo, ve kterém se vyzná a zná jeho pravidla, takže její chování mívá předvídatelné důsledky. Ačkoli o tom nikdy nemluvila, je vidět, že rozeznává mezi dobrem a zlem. Myslím, že u člověka to funguje stejně, i když jistě složitěji. Domov měl i pro naše děti jasná pravidla, která nebylo jednoduché obelstít a která se v zásadě neměnila. U obou dětí jsem se vědomě snažil, aby poznaly mou milující ruku dřív než ruku trestající a aby jim nikdy, zejména v tom nejútlejším věku, nescházel milující fyzický kontakt. Tělesné projevy lásky a fyzická blízkost by měly být stejně samozřejmé jako fyzické tresty. Bez toho se domov stává bojištěm a výchova mučením. Ale bez důslednosti nelze hovořit o výchově vůbec. Pak je domov jen součástí světa, který nemá vůbec žádná pravidla a záleží jen na člověku, jak a čím se dokáže prosadit. Bůh nás před takovým světem chraň.

Měli bychom být vděčni, že děti jsou vybaveny zadkem, vhodným nejen k sezení, ale i pro rákosku. Tato měkká partie umožňuje dětem projevovat lásku a zabraňuje, aby se jim působila duševní zranění nebo aby se život změnil na boj mezi generacemi, kde záleží hlavně na tom, která generace dokáže lépe využít okolností k prosazení svých názorů a potřeb. To by se nám totiž brzy velmi vymstilo. Těžko říci, jak brzy. Jedna generace asi tradiční výchovu nestačí úplně zničit. Své vzorce chování a reagování přejímá od generací předchozích, takže odstranění tělesných trestů, přes dikci zákona, může trvat několik generací. Nerad bych ale byl svědkem toho, až takhle hloupě nemístný humanismus se prosadí v plné síle. Předkladateli zákona, ať to bude paní Džamila nebo kdokoli jiný, bych doporučil přečíst si např. knihu Pán much (William Golding, 1964; čes. vyd. např. Maťa 2003). Nebo ať se podívají aspoň na film. Román byl zfilmován nejméně dvakrát.

Dekadence západní kultury už dávno není věcí jen filosofie a umění (např. v tom, že objektivní pravda neexistuje; ohledně dobra a zla, práv a povinností vládne nejasno; apod.), důsledky tohoto zmatení hodnot již zasahují mnoho oblastí včetně výchovy dětí. Krize autorit a rodiny však oslabuje západní civilizaci tak hluboce, že nedojde-li k zásadní regresi, během několika velmi málo generací lze očekávat, že na místo rozpadající se a bezradné civilizace naší nastoupí civilizace jiná. Možná v jistém měřítku zaostalejší, ale mnohem vitálnější, protože životaschopnost každé civilizace určuje soudržnost rodiny a především její schopnost předávat hodnoty. Ta nová, vitální civilizace může být, možná jen v některých regionech, třeba muslimská. Ta je schopna přebírat vědu i technické výdobytky západního světa, aniž by obětovala rodinné hodnoty. Ať by to ale byla kterákoli civilizace, nutno přiznat, že vzhledem k úpadku, ve kterém naše civilizace ochotně a dobrovolně pokračuje, měla by ona životaschopnější civilizace na převzetí štafety jakési přirozené právo. Zda k tomu dojde, je ale možná stále ještě v naší moci.