Proč je na začátku slib věčné oddanosti a lásky a na konci pořádný výprask? A proč, když máme zákon, který dává policii možnost řešit domácí násilí, zjišťujeme, že to nestačí?

Tyto otázky musí trápit každého normálního člověka. Prosazení zákona týkajícího se domácího násilí považuji za úspěch, leč radost z něho poněkud hořkne při čtení reportáží z praxe.

Zákon, platící již půl roku, dal do rukou policie účinné nástroje pro radikálnější řešení problému, především v podobě tzv. institutu dočasného vykázání. Policie respektive soudy mají právo násilníka vykázat z bytu na deset dní až rok. Oběť tak získá čas na psychické uklidnění a rozhodnutí o dalších krocích, a hlavně před týráním tak již nebude muset prchat.

Ukazuje se však, že sebedokonalejší zákon může kvalitnímu řešení pouze napomoci. Bez doprovodných opatření, jako je především pečlivý a ochotný přístup policie, je jen prázdnou normou. Osobně nemohu absolutně přijmout jev, kdy se čas od času objeví odmítavé a arogantní vystupování některých policistů na telefonních linkách či služebnách vůči obětem domácího násilí.

Už když jsme s kolegy tento zákon připravovali, tušili jsme, že se podobné problémy mohou vyskytnout. Proto byl připraven program, kdy měli policisté ještě dlouho před začátkem platnosti zákona procházet školením, jak se k obětem chovat. Naneštěstí to nestačilo.

Právě policie musí být vstřícná a chtít pomoci při řešení problémů a také být informována o možnostech a o tom, jak záludné domácí násilí je. Police nemá žádnou výmluvu – prostředky na školení nebo materiály pro ty, kteří je nebudou absolvovat, se dají získat i mimo policejní rozpočet, a navíc by ochrana lidských životů a zdraví snad měla být prioritou našeho bezpečnostního sboru. Nechci generalizovat; namístě je zcela určitě i poděkování většině policistů, kteří se se svou povinností a pravomocí dokázali se ctí vyrovnat. O to víc mne proto mrzí opak.

Bez chyby ale není ani zákon. Je například stále možné, aby rodinný byt, ve kterém žije i násilník po rozvodu, získal právě on na úkor toho druhého a dětí. Známý je případ rodiny, kdy má otec-vrah stále v bytě, kde zabil svoji ženu a dceru, trvalé bydliště. Další z dcer, která přežila, v něm s rodinou žije. Namístě je její obava, že se otec jednoho dne z vězení vrátí a namíří si to přímo do bytu. O tomto nedostatku naštěstí víme. Snad již brzy bude přijata novela, která jej vyřeší.

Tématu domácího násilí se permanentně věnuji a nerad bych se dočkal toho, že politici prosadí rozumný zákon, který posléze nebude dodržován, protože nebude uváděn do praxe. Jednu takovou normu tu již máme, a proto se naše silnice opět staly rodeem a dokazováním si, že naše dálnice snesou německou neomezenou rychlost.

Právo, 24.7.2007

místopředseda Sněmovny za KDU-ČSL