Pět právnických profesí (soudce, advokát, notář, exekutor a státní zástupce) je jako pět prstů na jedné ruce: všechny dohromady slouží soše Spravedlnosti, a když bude chybět jedna jediná, bude justice ochuzena o úd, jenž by jí ve vypjatých chvílích citelně chyběl. Jak je to tedy s etikou právnických profesí?
Ne že bych měla všechny nápady jen ze své hlasy. Na konci září proběhl na pražské právnické fakultě kulatý stůl, v němž se do téže debaty zapojili zástupci všech pěti profesí. A tak se můžeme hlasitě přesvědčovat, kdo z nás má v této při vlastně největší podíl pravdy. Dík přitom náleží Stálé konferenci českého práva, jež tuto a mnohé podobné akce už šestým rokem pořádá, připravuje a organizuje.
Teď ale zpět k etice právnických povolání. Jeden pohled na věc je ten obecný a vše zastřešující: podle něj je etika jenom jedna a každý z nás má čidlo pro její diagnostiku. Tou je lidská slušnost a korektivem pak zdravý rozum. A vše, co obojí překračuje, je buď neslušné anebo neetické. Tento úhel pohledu by se mi, přiznávám, velmi líbil, ale k mé lítosti si se slušností dnes už asi nevystačíme. Potvrzením tohoto závěru jsou etické kodexy většiny právnických povolání, a vlastně etické kodexy různých zaměstnání a povolání vůbec. Někdo řekne, že si přijetí takového kodexu prostě vynutila praxe. Jiný dodá, že v tak složité a mnohovrstevnaté společnosti se bez písemného zobrazení zdravého rozumu a prosté lidské slušnosti prostě neobejdeme. A jiný účastník kulatého stolu by mohl být přesvědčen, že tyto kodexy jsou jen pokrytectvím. To abychom umlčeli média a zpovykanou veřejnost, jež poplatna populistickým heslům soudí, že právnická povolání bez etických kodexů nejsou schopna vůbec existovat. Ale kodexy jsou jen teorie, zatímco etika sama je praxe – chování právníků a jejich vzájemná komunikace. Jak praví základní heslo komunikačních strategií, nelze nekomunikovat. A komunikace není nic jiného než cizí slovo pro mluvení spolu. A když spolu dva lidé nebo dva právnické stavy nekomunikují, je to vlastně taky způsob komunikace, jenže negativní. A slušně komunikovat se každý z nás učí doma a v rodině, čímž se i zamýšlení o etice kruhem vrací tam, odkud každý z nás vzešel.
A psané etické kodexy? To jsou přece jen líbivé teorie. A teorií bývají suchopárné texty na papíře, zatímco etika sama je živý organismus, který se v průběhu času mění, a důležitější než psané normy je výklad, tedy spíše něco jako komentář. Nejzanícenější debaty se kupodivu vedou nikoliv o jednání právnickém či pracovním, ale o chování a jednání právníků v čase mimopracovním, tedy osobním či snad dokonce zájmovém, u dítěte bychom řekli mimoškolním. Kde je hranice etiky právnického povolání? Kdy vlastně soudce či advokát soudcem nebo advokátem být přestávají? S koncem pracovní doby či opuštěním úřední budovy? V metru? Či snad až na dvorku svého domu? V kuchyni, nebo až v ložnici? Anebo dokonce ani tam?
Osobně soudím, že všechny právnické profese svůj kabát prakticky nikdy nedokládají, protože řada etických ustanovení či požadavků platí i doma, v soukromí, v osobním životě, v rodině i mezi kamarády. Ne že by se nám to vždycky hodilo, ale slibem profesi každý přijímá, stvrzuje, souhlasí a bere na vědomí, že tomu tak je. I veřejnost to takto zcela jistě vnímá, proto se na mnohé zástupce našich profesí dívá přes prsty, pokud pravidla slušného chování v soukromém životě porušují či nerespektují. Komu to široké pojetí nevyhovuje, ten přece může pětici prstů opustit a věnovat se třeba showbyznysu nebo zahradničení. Anebo může nastoupit do firmy jako právník a etický kodex pak jeho chování v soukromém životě nebude nijak svazovat.
Existuje však ještě jeden úhel pohledu: a tím je teorie rolí, resp. v našem příměru funkce jednotlivých prstů oné ruky. Soudce má totiž soudit, a vedle toho má být nestranný a nezávislý, důstojný, ale ne povýšený, ani přehnaně pozitivistický. Státní zástupce má zastupovat stát, a nikoliv stíhat každého, kdo se mu jen trochu znelíbí. Exekutor má vymáhat pohledávky, a tak od něj nelze čekat, že bude plný slitování a dlužníkům že bude dluhy odpouštět. A advokát má dbát pokynů klienta a ve všech případech stát na jeho straně. Nemá mu morálně kázat, ani není jeho úlohou konání klienta odsuzovat.
Že se ta teorie rolí někomu nehodí do krámu? Může být, nicméně tak jsou role rozděleny a všechny právnické profese, politici, státní instituce i média by měly takto rozdané karty respektovat, neodsuzovat a neznevažovat. Podobně jako je ruka s pěti prsty vyvážená a schopná mnoha vzájemně provázaných funkcí, podobně justice je s to splnit zadání spravedlnosti výlučně za pomocí oněch pěti funkcí. A tak mnohé problémy a spory jsou možná způsobeny jen nepochopením nebo neznalostí rolí a limitů, jež s sebou každá role přináší. Hrát podle cizích not totiž s sebou vždy nese víc komplikací než porozumění.
Autorka – advokátka a předsedkyně redakční rady Rodinných listů – vyučuje v Ústavu práva a právní vědy