Tématem těchto dnů se stalo zdanění finančních náhrad v rámci tzv. církevních restitucí. Problematika je to mimořádně komplikovaná a obsahující několik „podnámětů“. Jedním z nich je i Apoštolská církev.

Ta, ačkoli navazuje na tradici letničního hnutí z počátku 20. století, byla československým státem uznána na sklonku komunistického režimu – v lednu 1989. Tehdejší režim jí tudíž žádné majetky ukrást nestihl, přesto je tato církev (dále jen AC) zahrnuta (dle zákona 428/2012) mezi subjekty, které obdrží tzv. paušální finanční náhrady (paragraf 15, odstavce 1 a 2 zmíněného zákona). Tyto náhrady se týkají majetku, který v rámci vyrovnání (s církvemi, náboženskými společnostmi a židovskými obcemi) nemohl být z různých důvodů vydán.

Jak je tedy možné, že AC obdrží relativně nemalé peníze – vlastně za něco, o co nikdy nepřišla? Tento argument používají militantní odpůrci restitucí. Ti svoji militantnost dokazují použitým slovníkem, jak jsem se mohl přesvědčit v těchto dnech, kdy jsem v emailové poště našel text, v němž se praví:

AC byla povolena a zaregistrována v roce 1989, tudíž v roce 1948 vůbec neexistovala, komunisté jí nemohli nic zabavit, církevní restituce by se na ni tedy vztahovat neměly a přesto obdrží od státu přes miliardu korun, což je jasný důkaz o (pardon) „zhovadilosti přijatého zákona“, přičemž jde o „naprosto evidentní podvod církví a Nečasovy vlády“.

K tomu krátká poznámka: Luterská evangelická církev augsburgského vyznání (LECAV) vznikla až v roce 1995 – a finanční náhrady také obdrží (byť nižší než AC). Jak je to možné?

Abychom tomu porozuměli, musíme se podívat na tzv. církevní restituce komplexnějším pohledem. (Píšu takzvané církevní restituce – mimo jiné proto, že se netýkají pouzecírkví, ale náboženských společnosti a rovněž židovských obcí, na něž pojem církev, církevní vztahovat nelze.)

Princip vysvětluje někdejší ministryně kultury Alena Hanáková v rámci odpovědi na dopis občana; obojí je umístěno na webu ministerstva (ovšem nedatováno). Z odpovědi ministryně vyjímám to nejpodstatnější:

1. Během jednání, která proběhla mezi církvemi navzájem a pak mezi církvemi a státem bylo dohodnuto, že se finanční náhrada poskytne všem církvím a náboženským společnostem, kterým bylo přiznáno zvláštní právo na financování ze státního rozpočtu. Toto zvláštní právo bylo přiznáno 17 církvím a náboženským společnostem. Zákon o majetkovém vyrovnání toto zvláštní právo bez náhrady ruší. Finanční náhrada tudíž zároveň představuje kompenzaci za to, že se církve a náboženské společnosti vzdávají zvláštního práva, které jim bylo státem přiznáno.

2. Církvím, které (...) nikdo neokradl, je poskytována finanční náhrada z majetku Církve římskokatolické (podíl Církve římskokatolické na hodnotě původního církevního majetku je cca 98 %, avšak podíl Církve římskokatolické na finanční náhradě je pouze 80 %). Toto řešení (...) bylo dohodnuto v rámci jednání mezi církvemi navzájem.

Tím je ona „záhada“ vysvětlena. Jde o dohodu mezi církvemi, o které si můžeme myslet cokoli, stejně jako o samotném zákonu č. 428/2012 (a právě tak o dodatečném zdanění náhrad – viz níže), nicméně skutečnost je taková, jak připomíná religionistka Kateřina Hamplová na webu Euroscop.cz („Církevní restituce. Je Česko poslední v Evropě?“/15. 8. 2012): katolická církev se po dohodě s ostatními vzdala dvaceti procent finanční náhrady ve prospěch nekatolických náboženských společností včetně subjektů oficiálně uznaných státem později (1989 AC, LECAV 1995), přičemž

v návaznosti na plánované vyrovnání stát přestane zajišťovat platy duchovních, což v současnosti ročně činí 1,4 miliardy korun rozdělované mezi 17 církví, a to postupně v následujících sedmnácti letech. Zde je třeba ovšem podotknout, že současně dnes státu plynou příjmy z blokovaného církevního majetku, které dle dostupných analýz dosahují výše cca. 3 miliard korun ročně.

Jak patrno, tzv. církevní restituce souvisejí s budoucí odlukou církví (náboženských společností, židovských obcí) od státu, tedy s jejich finanční soběstačností. Pohoršovat se nad tím, že peníze směřují i k subjektům, které „o nic nepřišly“, nedává z tohoto pohledu smysl – jde, na základě zachování principu rovnosti církví (náboženských společností a židovských obcí), v rámci komplexního řešení tzv. církevní problematiky o smluvně dohodnuté řešení mezi všemi zainteresovanými stranami, kterého bylo dosaženo více než 20 let od pádu totality, a jako takové je hodné respektu. Ovšemže: právě “kauza AC“, případně „kauza LECAV“ může sloužit jako propagandistický klacek, který rádi používají ti, kdo odmítají nahlížet na celou problematiku komplexnějším pohledem.

Pokud je na celém tomto příběhu něco děsivého, pak zásadní změna postoje politické reprezentace (vyjádřená většinou v Poslanecké sněmovně 23. ledna 2019) k uzavřeným dohodám a obsahu zákona 428/2012 (a rovněž zákona 586/1992 o daních z příjmů), a to (zaokrouhleně) šest let (!) poté, co tzv. církevní restituce vstoupily v platnost. Na mysli mám samozřejmě zdanění náhrad. To je ale téma pro úplně jiný článek.

Snad jen: děsivá je na tom lehkost, s jakou lze v České republice změnit smluvně dohodnutá pravidla hry. Jistěže demokraticky, ale také jednostranně. Církve (a náboženské společnosti a židovské obce) jsou postaveny před hotovou věc, ačkoli oba výše zmíněné zákony tvrdily oněch šest let něco docela jiného: že „finanční náhrada není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění“ (zákon 428/2012; paragraf 15, odstavec 6), resp. „u veřejně prospěšného poplatníka nejsou předmětem daně příjmy z bezúplatného nabytí věci podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“ (zákon 586/1992; paragraf 18a, odstavec 1f).

Inu, jak měl říci Oliver Cromwell: Když zasedá parlament, nemůžeme si býti jisti majetkem, ctí ani životem.

Dnes je to do jisté míry nadsázka, ale ne tak docela ...

Stejskal.estranky.cz