Jedním z pravidel ars medica (umění léčit) je fakt, že rozhovor (anamnesa) lékaře s pacientem a výsledky vyšetření zůstanou pro okolí utajeny. Mohou však existovat výjimky.

Toto pravidlo platilo po minulá tisíciletí. V dobách bez počítačů byla zdravotní dokumentace (osobní data, potíže, výsledky vyšetření a diagnostický závěr) vedena v písemné formě a uchovávaná mimo veřejnou dostupnost.

V moderní době - myšleno v době s PC, internetu a sociálních sítí - se mnohé změnilo. Dokumentace je vedena v elektronické podobě a kupříkladu v nemocnici je dostupná i těm lékařům, kteří s nemocným nepřišli do styku. Je to samozřejmě velmi užitečné a ekonomické, neboť v případě, že se pacient ocitne na jiném oddělené téže nemocnice, není potřeba zjišťovat minulá data, provádět duplicitní vyšetření a vše je tak urychleno i ku prospěchu nemocného. Všichni pamatujeme pokus zvaný IZIP, který měl jisté racionální jádro, ale zkrachoval mimo jiné na nezájmu lékařů. Tento pozitivní přínos může být naopak logicky zneužit vynesením citlivých dat na veřejnost.

Poslední dobou však princip lékařského tajemství dostává na frak. Na každém elektronickém receptu musí být uvedena diagnosa, přesná adresa nemocného a jeho rodné číslo. Tato data (zejména čísla diagnosy) pak kdesi mizí ve virtuálním prostoru (tzv. centrálním úložišti receptů), kde mohou být poměrně snadno šikovným hackerem zjištěna a prodána jistým subjektům. Že nejde o fantasii, lze doložit nedávnou reportáží ČT, kde na kameru hovořila jistá „podnikatelka“, které se podařilo získat citlivá data z databáze sociální správy, a tak byla schopna vyhledávat například vdovy a nabízet jim své „produkty“.

Je logické, že v dobách tzv. „celebrit“ lidé baží po jakékoli podobné informaci. Každý jistě viděl úvodní stránky Blesku, kde byla vedle tváře známé osobnosti napsána jeho diagnosa, mnohdy nepříznivá. Ať si každý sáhne do svědomí, jestli na podkladě tohoto titulku předmětnou tiskovinu zakoupil, či ji nechal s odporem ležet na pultu. Vzhledem k proklamovaným statisícovým nákladům tohoto bulváru soudím, že těch, kteří se chtějí podobné intimity dozvědět, nebude zrovna málo.

Existují však výjimky, kde je zdravotní stav statkem takříkajíc veřejným. Týká se to těch jedinců, kteří ovlivňují chod státu. Máme demokracii, volíme si do čela státu jedince, o kterých bychom ve vlastním zájmu měli vědět absolutně všechno. Tedy nejen jejich životní historii, politickou orientaci, ale rovněž i jejich zdravotní stav. Málokdo bude akceptovat v čele vlády velmi schopného jedince, který ale trpí například schizofrenií. Člověka, který má nezvladatelnou závislost na čemkoli. Příkladů proč ne by se našlo mnohem více.

Pamatujeme doby, kdy různí tajemníci (naši, nebo ti z východu) byli zcela zdraví, pak se objevila noticka, že příslušný soudruh se zotavuje z lehké chřipky, aby do několika dnů skonal na selhání snad všech orgánů. Bylo to v dobách tutlání podobných informací, šlo to snadno, nebyl internet. Co však zůstává stejné i dnes, je mlžení příslušných míst, jež by měla z logických důvodů ony informace ihned zveřejňovat a zabránit tak spekulacím, desinformacím a konečnému efektu, že po dlouhé době zveřejněná zpráva nebude považována za pravdivou či úplnou.

Tento blog nijak nemíří na konkrétní osobu, popisuji naprosto universální postup. Jakákoli podobnost s konkrétní osobou je čistě náhodná.