Z úst pana Topolánka, pana Čunka, paní Parkanové a dalších prominentů už jsme slyšeli, že oni by se bez něho obešli a stejný názor mají kupodivu i ostatní lidé, kteří když se řekne diskriminace, vidí jisté zdevastované domy obývající etnikum, o němž si myslí, že nepracuje a žije pouze ze státní podpory, dětských přídavků a ještě se domnívá, že je diskriminováno. Málokoho ale napadne, že obětí diskriminace se často stává řadový občan, a to prozatím bez účinné možnosti obrany, o čemž svědčí televizní pořady Černé ovce, Občanské judo a další, kde je velmi často vidět marný boj občana s úřední byrokracií.

Existuje oblast, která s nazývá samospráva, kde náš právní řád jakoby nechával úředníkům docela volnou ruku i v tvorbě místních zákonů, které jsou podle potřeby úředníka jednou závazné a podruhé nejsou. A právě při tvorbě těchto místních předpisů dochází ze strany úřadů k diskriminaci občanů. Někteří se s tímto fenoménem již setkali v rámci třeba stavebního řízení nebo v případě nějaké žádosti, kde v jednom případě bylo vyhověno, aby v tom samém případě vyhověno nebylo a občan si marně láme hlavu proč?

Vše podléhá evolučnímu vývoji a i úředník se poučil a už není tak hloupý, aby si okatě řekl třeba o úplatek. Naopak dokáže občanovi vytvořit takové podmínky, jako v níže uvedeném případě, že občan je v mnoha případech rád, že mu úplatek vůbec může dát.

Ale uveďme si konkrétní případ. V jistém městě proběhla výstavba dálnice a v rámci jejího škodlivého vlivu na životní prostředí nařídilo ministerstvo životního prostředí útlum bydlení v jedné z lokalit nacházející se v její blízkosti. Zastupitelstvo města usnesením 606/12 rozhodlo, že vykoupí všechny nemovitostí mající na listu vlastnictví uveden rodinný domek, tyto se asanují a vznikne zde zemědělská půda.

Vše uváděl v život jediný magistrátní úředník, který z výkupu vyloučil bez zjevného důvodu jednoho majitele rodinného domku, samozřejmě v rozporu se zněním „Zásad výkupu nemovitosti“, které jsou součásti usnesení 606/12. Majitel nemovitosti to vnímal jako diskriminaci své osoby a požádal o zdůvodnění. Zdůvodnění se mu nedostalo a tento úředník i další instituce, ke kterým se majitel odvolal, mu sdělily, že oni si mohou dělat, co chtějí, a jestli jeho nemovitost nevykoupili, tak je to pouze jejich interní záležitost a odkoupení nemovitosti nelze vymáhat právní cestou.

O jaký důvod diskriminace mohlo jít? Úředník u občana předpokládal peníze a chtěl takto získat úplatek? Šlo o rasový, společenský nebo jiný důvod? Ale proč by nás měl zajímat nějaký důvod? Takový postup ze strany úřadu byl a je diskriminační a nespravedlivý. Jaká je obrana?

Poznamenám, že občan u naších úřadů naprosto neuspěl a nyní je záležitost po vyčerpání opravných prostředků již dva roky u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Vlastně ještě se k věci musí vyjádřit se zpětnou platností ministerstvo spravedlnosti na základě zákona o odškodnění, což je obsaženo v novelizaci zákona 82/1998 Sb., viz precedenty Brusco proti Itálií, n° 69789/01, CEDH 2001-IX, Nogolica proti Chorvatsku, n°77784/01, CEDH 2002-VIII atd. Pouze poznamenám, že zákon na odškodnění za morální újmu jsme také neměli a údajně bychom se bez něho také obešli. Nyní platí a opakuji se zpětnou platností tuším od dubna letošního roku.

Protože EU nám protidiskriminační zákon nařizuje zavést, uveďme si aspoň okrajově, které nadnárodní normy v této oblastí platí a ke kterým ČR přistoupila. Jako občané EU máme právem ES garantována jistá práva, při čemž právo ES je nadřazeno národním právním řádům včetně práva ústavního. Národní soudy, ale i orgány veřejné správy v konkrétních případech při aplikaci práva musí dát přednost normám komunitárním, pokud by byly v rozporu s normami národními (např. Erich Ciola C-224/97, Lynne Watson C-118/75). Jaká je je skutečnost?

Můžeme začít čl. 12 SES - zásada rovnosti mezi lidmi, vyjádřená právě v zákazu diskriminace.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod hovoří ve svém Článku 14 pozn. 1 – Zákaz diskriminace. Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoliv důvodu.

V našem případě by měla platit Ústava ČR a můžeme zacitovat z Listiny základních práv a svobod čl.11 Vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu.

Majitel rodinného domku zde například nesmí provozovat živnost, což porušuje Chartu základních práv EU čl. 16 Svoboda provozovat živnost. Každý má právo provozovat živnost v souladu s právními předpisy Společenství a vnitrostátním právními předpisy a postupy.

A podle nejnovější informace nesmí zde mít ani trvalé bydliště, takže rodinný dům má naprosto k ničemu. A lze se odvolat na Opční protokol č.1. K Úmluvě o lidských právech: Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.

Jaká je ale možnost uplatnění těchto práv? Každého napadne, že se měl obrátit na ombudsmana. To učinil, ale i zde zákonodárci ombudsmanovi zákonem zakázali zasahovat do samosprávy. To znamená, že samospráva může porušovat občanská práva? Asi ano. Na přezkoumání zákonnosti usnesení zastupitelstva zde platí zákon 128/2000 Sb., který byl nyní novelizován. Ale ani zde nelze dosáhnout ničeho, protože například občanovi bylo sděleno právním oddělení kraje, že město odkoupením majetků od občanů disponuje svým majetkem. Samozřejmě, že je to nesmysl, který vyvrátil později Nejvyšší soud ve svém usnesení.

Občan následně podal trestní oznámení na vedoucího právního oddělení pro lživé údaje poškozující občana na jeho právu na spravedlivé posouzení věci. Ovšem Policie ČR věc vyhodnotila tak, že tento postup právního oddělení není v souladu s dobrými mravy, ale nenaplňuje podstatu trestného činu.

Takže proti rozhodnutí krajského úřadu, i když není pravdivé, které ochotně potvrdí ministerstvo vnitra, rovněž dozorující zákonnost usnesení samosprávy a které konstatuje, že tohle není jejich problém, ale problém občana a proti tomu již není opravný prostředek.

Občan se obrátil s žalobou na soud a podobně vše proběhlo u všech stupňů soudů, z nichž žádný nevzal v úvahu znění komunitárního práva ve vztahu k možné diskriminaci. V rámci objektivy musím říct, že ústavní stížnost, kterou vypracoval advokát dodaný jistou politickou stranou, jinak bývalý soudce, vytvořil takový paskvil, že Ústavní soud stížnost zamítl po seznámení se s petitem. Dodejme, že v denním tisku vyšel rozsáhlý článek, jak jistá politická strana prostřednictvím své poslankyně za Evropský parlament pomáhá občanovi domoci se práva. Pouze tam scházelo, jakou medvědí službu mu prokázala.

Je jasné, že samospráva si vytváří své vlastní právo, které je na hony vzdáleno komunitárnímu právu, s nímž má být v souladu. Náš občan, zmatený konáním samosprávy, protože chtěl dosáhnout právní jistoty, která je rovněž garantována nadnárodním právem a je jedním ze základních práv Obecně právních zásad Společenství, oslovil renomovanou advokátní kancelář, aby byl aspoň trochu v obraze, co se s ním děje. Za posouzení zaplatil nemalou částku, ale na druhé straně se mu snad otevřely oči. Ptáte se, jak je to třeba s usnesením zastupitelstva města jako nejvyššího orgánu, zda platí nebo neplatí a pro koho platí?

Cituji: Usnesení a „Zásady pro výkup nemovitostí“ byť byly schváleny zastupitelstvem města, nemají formu obecně závazné vyhlášky a nejsou proto obecně závazným právním předpisem, jehož porušení by bylo důvodem případné neplatnosti právního úkonu dle ust. § 39 obč. zák. Jde pouze o jakýsi vnitřní předpis, jakési vnitřní rozhodnutí a jakousi vnitřní metodiku, která zavazuje pouze orgány města, avšak její nedodržení není právně sankcionováno. Dodejme, že pro občana platí pod pohrůžkou sankce ze strany úřadů nerespektování usnesení, ale úředník usnesení nemusí dodržovat.

Pokračuji v citaci: V soudní praxi, jak u obecných soudů, tak i u Nejvyššího soudu ČR byla tato problematika řešená – byť v obdobném případě zásad prodeje bytů z majetků města, které rovněž neměly podobu obecně závazné vyhlášky obce - a soudy zde dospěly k jednoznačnému závěru, že nejde o obecně závazný podzákonný právní předpis, jehož porušení nebo nedodržení by zakládalo neplatnost příslušných právních předpisů dle ust. § 39 obč. zák.

Je jistě přinejmenším nemravné a odsouzeníhodné, pokud město nedodržuje své „zásady“, jejich porušení však výše uvedené následky nezakládá.

Takže lidé v úřadech, včetně představitelů státu a jim podobných, skutečně protidiskriminační zákon nepotřebují, protože něco takového je potkat nemůže. A kde je chyba? Naši čelní představitelé mají utkvělou představu, že současně s přidělenou vysokou funkci byli obdařeni i rozumem a vytvářejí si zákony pouze k obrazu svému, i když tyto nejsou v souladu s komunitárním právem, a pak se diví výtkám ze strany EU a vše odbývají, že zákon není potřebný.

Tento zákon by teoretický nebyl potřebný, kdyby byly v praxi - a nejen soudní - uplatněny zásady nadnárodního práva, což se neděje. Soud se vždy odvolává třeba na občanský soudní řád a podobně. Ještě jsem se v rozsudku obecných soudů nesetkal s odůvodněním obsahujícím odvolání na komunitární právo. Takže soudy si právo vykládají jen a jen ve znění národního práva.

Ale i na „chytrost“ českých politiku bylo v Úmluvě pamatováno a to článkem č.17 pozn. 1 – Zákaz zneužití práv. Nic v této umluvě nebude vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo se dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoliv ze zde přiznaných práv........

Dokonce i zaměstnavatelé se již ocitli před soudem z důvodu diskriminace třeba z důvodu pohlaví. Na druhé straně samospráva, která bezprostředně ovlivňuje život občanů, je jakoby z uplatnění těchto nadnárodních práv vyňata, viz třeba i zákonem zakázaný zásah ombudsmana do samosprávy. Takže na úřadech se občan již nemusí setkat s nepříjemným jednáním úředníka u přepážky, ale s diskriminací ano, a to bez možnosti účinné obrany.

Mám nepříjemný pocit, jako by naši zákonodárci nevěděli, k jakým smlouvám ČR přistoupila, ale to platí i pro moc soudní, a tím pádem se neřídili nejen Úmluvou, ale i Obecně právními zásadami Společenství a dalšími nadnárodními právy a jejich výklad práva podle toho také tak vypadá. Proto jsem přesvědčený, že implementace protidiskriminačního zákona do národního práva je naprosto nutná, aby nemravné a odsouzeníhodné jednání úředníků bylo pojmenováno i hodnoceno jako diskriminace občana, protože všichni občané jsou si před zákonem rovni s výjimkou naších úředníků, kteří si myslí, že jsou si rovnější a prozatím tomu tak i je.