Tak nám rozsoudili Koronavirusa. Kterýho Koronavirusa, paní Müllerová? Chtělo by se teď možná někomu zlehka parafrázovat pro odlehčení, ve stylu trendu přinejmenším té předchozí pětiletky, kdy už v tuzemsku rozumí tomu právu kdekdo stejně jako politice, hokeji, fotbalu atd.

Neboť hned po té příznačně mainstreamové medializaci dotčeného verdiktu příslušného soudu i v tomto případě tu prostor internetových diskusí zaplavily směsice dišputací na slovo vzatých odborníků z laické veřejnosti. Takže ten úvodní rozměr mírného odlehčení v mezích zákona je tady zřejmě na místě. Protože sama ta dotčená právní problematika pravděpodobně nebude zase až tak jasná, ani jednoduchá, ani snadná a nejspíš nebude ani klidná. A možná to už zanedlouho bude začátek veliké prověrky zdatnosti části tuzemské justice. A to možná jak co do kvality, tak i co do kvantity, protože těch soudních řízení by se mohla vyrojit spousta. A s jejich počtem poroste i kvantum reakcí na ně. Neboť jak obecně známo každá akce vyvolává reakci a kdekomu je už nyní jasné, že situace po akci koronavirus bude jiná, než byla před ní.

Už od roku 2003 – tedy zatím po dobu 17 let – mám svou praktickou osobní právní zkušenost v oblasti soudních řízení ohledně typu žalob o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, respektive nezákonným úředním rozhodnutím (jak se těmto druhům sporů říká). A to během těch let v celé řadě řízení prakticky na všech úrovních justice – od soudů obvodních (v Praze), přes všechny vyšší instance (kromě Vrchního soudu) až po Ústavní soud, přičemž několik řízení proběhlo právě u Městského soudu v Praze – podobně jako v dotčené 1. kauze koronavirové, o které se teď vedou různé ty mediální dišputace. A mám zkušenost i z úspěšné kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu, kde ta 1. koronavirová kauza možná bude pokračovat. A pak pravděpodobně i ty další. Vzhledem ke zkušenostem ve zmíněné oblasti jsem tedy v obraze, jak se říká. Takže s přiměřeným nadhledem a odstupem lze uvažovat i o širších rozměrech dotčené problematiky v souvislosti s tou 1. koronavirovou kauzou.

Především nelze opomenout a nebrat v potaz fakt, že nejen tato koronavirová pandemie, ale i pandemie vůbec je nejenom pro tento stát, včetně jeho justice, zcela nová věc a nejsou s ní – nejen tady – zatím vůbec žádné praktické (a ukazuje se, že dostatečně tu nejsou ani teoretické) zkušenosti. To platí i v oblasti práva, vč. rozhodovací praxe soudů všech stupňů. Takže v tom směru chybí potřebná judikatura, natož pak judikatura, která by byla již ustálená tak, aby se o ni příslušné soudy mohly spolehlivě opírat při svých úvahách. A je také otázka, zda při řešení soudních sporů v korona-kauzách bude možné spolehlivě aplikovat např. něco z judikatury ze sporů o náhrady škod v důsledku živelních událostí – např. podvodní z let 1997 a 2002, anebo z jiných podobných událostí toho druhu. Pandemie už při první komparační úvaze není totéž, co živelní pohroma typu povodně apod. Takže na (nota bene stoprocentně účinnou) oporu v judikátech z povodní se potenciální žalobci pravděpodobně nebudou moci předem spoléhat.

Nejen v tuzemsku, ale ve všech zemích kontinentálního práva (čili v systému práva psaného), takže v celé Evropě (jako takové) kromě Velké Británie, která má precedenční systém práva, by bez odkladu mělo dojít k vyjasnění pojmů s aktualizací právní terminologie, a to zejména v zájmu takových a podobných druhů sporů, jako je dotčená 1. tuzemská koronavirová kauza. Nějakou takovou nelze vyloučit např. ani na Slovensku, kde je právní systém prakticky skoro stejný, už vzhledem k pramenům a historickému vývoji. Pro mnoho států a pro jejich justiční orgány budou spory toho typu právní novum. 

Přičemž – jak už jsem nedávno v jednom článku napsal – tak nejen pro soudní praxi, ale i v měřítku širší aplikace ve státní praxi by bylo dobré, kdyby se (nejlépe v odpovídající mezinárodní koordinaci) provedla důsledná analýza té nové koronavirové situace, její příčiny, souvislosti atd. A v rámci toho aby se zjistilo a konkrétně jasně a přesně definovalo, co je co, kdo je kdo, a co z toho plyne pro oficiální agendy (vč. těch justičních). Pro příklad – zatím je i pro nalézací praxi kontinentálních, čili i českých soudů zjevné, že tato pandemie z hlediska práva spadá do kategorie vis maior (vyšší moci), ale zároveň při tom nejde (de facto, ani de iure) o totéž, co se obvykle zahrnuje do pojmu živelní pohromy, tj. povodně, vichřice a jiné kalamity klimatického typu, kde jsou zcela jiné principy, příčiny, zdroje a další parametry, než je tomu v případě pandemie (obecně jako takové). 

Navíc tato pandemie koronavirová je tu v globálním rozměru prvním případem. Svým způsobem po sto letech – ve srovnání s tzv. „španělskou chřipkou“ po první světové válce (převážně v evropských zemích). V případě současné pandemie onemocnění Covid-19 ale zatím není oficiální jasno ani shoda v tom, nakolik tu jde o podobnost z biologického a lékařského hlediska. Natož pak z hlediska právního. Teoreticky totiž nelze vyloučit ani případné zjištění, že tato pandemie Covid-19 by mohla být aktem globálního terorismu. A kdo už dneska může předem vyloučit, že tu nejde o předem nevyhlášenou válku (?), momentálně i zde vedenou s využitím biologické zbraně typu SARS-Cov2, a podobně… V tom případě by se měnil úhel pohledu na tuto pandemii (včetně pohledu právního). 

Pak by asi za důsledky pandemie (včetně způsobených škod) odpovídal agresor – útočník. A do hry by pak pravděpodobně nastoupilo i válečné právo. Na případné náhrady, tzv. válečné reparace, by pak vůči viníkovi měly nárok poškozené státy. (Nicméně, i my z praxe předchozích 70 let dobře víme, jak to v některých případech vypadá se splněním povinnosti uhradit poškozeným státům válečné reparace.) Tady by ale jednotlivé vnitrostátní poškozené osoby nemohly uplatnit náhradu škody po státech, v nichž mají své ius domicile, či kde jsou tzv. usazeny, apod. Takže i věci a souvislosti toho druhu by tu pak mohly hrát svou právní roli. A o vyjasnění nových pojmů i vazeb potom logicky mohou mít zájem asi nejen příslušné nalézací soudy, ale např. i pojišťovny, banky a jiné komerční instituce toho typu.

Už teď se pravděpodobně vyskytnou různé právní názory na postup dotčeného soudu v této 1. korona-kauze, a to i z hlediska procesně právního – např. ohledně případných otázek, které se v obvyklé justiční praxi musí řádně udělat ihned v rámci úvodní fáze tzv. přípravného řízení, i následně, apod. Někdo by možná mohl uvažovat i tím směrem, zda bylo nejvhodnější podávat tu první žalobu už tak brzy, tedy právě v této době, kdy je republika ještě ve stavu nouze, (což jistě není standardní situace), a navíc v perspektivě, kdy změna, resp. ukončení toho stavu byla už na dohled.

A další úvaha v tom směru by logicky mohla následovat. Už nikoli směrem k žalobci, ale už směrem k příslušnému soudu. Tedy proč zmíněný soud se svým rozhodnutím nepočkal až po ukončení stavu nouze, nota bene když v dotčeném případě nehrozilo např. prodlení, jiná nevratná újma apod. akutní riziko. Rychlost řízení a vydání rozhodnutí soudu je v dotčeném případě také potenciálním startérem pro řadu srovnání s mořem soudních řízení, která se vlečou napříč tuzemskou justicí už dlouhá léta.

Jen tak namátkou z vlastní praxe – jedno řízení už 4 roky, druhé už pátým rokem a třetí řízení o náhradu škody trvá dokonce už 13 let a zatím ani v jednom z nich není rozhodnuto ani v 1. instanci (natožpak formou res iudicata)… A zcela nepochybně je neocenitelnou životní zkušeností, když člověk na vlastní kůži zažije už 17 let dlouhou (a zatím ještě neukončenou) justiční anabázi obsahující dlouhou řadu soudních řízení k téže problematice. To umožní nejeden realistický pohled za obzory právního státu bez růžových brýlí. Nota bene, podáte-li běžný typ žaloby v celkem jasné věci.

V politických i právních kruzích tuzemska už po dlouhá desetiletí koluje citát, jehož autorem údajně má být Oliver Cromwell (od 1653 a znovu od 1657 lord protektor): „Zasedá-li soud, či parlament, nikdo si nemůže být jist svým životem, ni statkem.“ Jestli tomu konkrétně a doslova tak bylo, nebo nebylo, to nikdo ze současníků stoprocentně nemůže potvrdit – nikdo z nich se toho osobně nemohl zúčastnit. Pochopitelně. 

Co však máme takřka z první ruky i z podobného soudku, je autentická replika, kterou jsem zmínil i ve své knize o spolupráci s Karlem Krylem (s názvem Karel mezi námi). A je to o tom, jak už někdy v 1. polovině 90. let se jeden politik, tehdy ve funkci ministra spravedlnosti, ptal jednoho tehdy známého a renomovaného právníka - advokáta na jeden detail v tehdejší tuzemské justici. Ta ministrova otázka zněla: „Myslíš si, že ti naši soudci jsou skutečně nezávislí?“ No, a ten právník mu na to tehdy odpověděl – inu, jako advokát – takto: „Určitě. Zcela nepochybně. A někteří z nich jsou nezávislí hlavně na zákonech.“ No comment.