Ve fotovoltaické aféře se nám už zase tvrdí, že aktuální znění nějakého zákona hrozí obludnou škodou. Pointou však je, že tuto škodu nemá zaplatit škůdce - tedy stát a jeho zákonodárná moc, kteří zákon zákonem udělali, ale skupina podnikatelů, kteří státu nalítli. A namísto omluvy a snahy o nalezení - alespoň - podílu, jimž by se stát na škodě podílel, rozpoutá stát vůči obětem lynčerskou kampaň a ohlásí zvláštní zákon. Jako jindy vůči jisté statkářce, která jenom lpí na náhradě za své pozemky.

Je to už modus operandi státu; drsná kampaň a speciální zákon; u statkářky o vyvlastnění; u fotovoltaiků stejně tak, jen skrytý za dodatečné zdanění. Vyvlastnění je to ale svou podstatou také, a bez náhrady. Je načase dát si na náš stát pozor.

Ve věci samé nejsem odborník, a proto položím několik otázek: oč jsou čísla věci jiná než před dvěma lety? Co současnou vládu a regulátora tak zaskočilo? Nebo se něco změnilo na závazném podílu alternativních zdrojů na celkové produkci energie? Jasné odpovědi k dispozici veřejně nejsou, zato jsme svědky čarování s čísly státní společnosti ČEZ, které nesneslo ani dva týdny veřejné diskuse a splasklo.

Na hranici šílenství Stát, který nemá energetickou koncepci, nutně improvizuje. Je však nepřípustné, aby své sezonní nápady korigoval protiústavním způsobem. Zdálo se, že těžce zkoušená „legislativa“ již dosáhla dna beznaděje a bezkoncepčnosti za minulých vlád, ale tyto návrhy hraničí se skutečným šílenstvím a pohrdáním ústavou. Neboť nejde o nic jiného, než o retroaktivní zásah do pravidel hry. Což je vždy, ale u daňových zákonů zvlášť, ústavní zločin. U zásadní novely jde bezpochyby o retroaktivitu nepravou. Stát nechce znovu zdaňovat zpětně již zdaněné příjmy, ale i to je v příkrém rozporu s ústavou. Mezi základní náležitosti demokratického a právního státu patří, že jeho zákony mají být obecné a působící do budoucna. Platí též, že právo vlastnit majetek je nedotknutelné a nesmí být omezeno, leda v obecném zájmu a za náhradu. Český Ústavní soud se může ujudikovat, aby připomněl, že ústavně chráněn je nejen majetek stávající, ale i oprávněné očekávání jeho, ano budoucího, nabytí.

A když už je stát v legislativní ráži, tak retroaktivitu, tentokrát pravou, vztáhne na povolenky a prohlásí je za dar - a zdaní je zpětně daní darovací. Že by vůbec stát ve vrchnostenském postavení mohl jakýkoli správní akt - povolenku -darovat, je fantasmagorické. Akdyže to vlastně byla uzavřena darovací smlouva? On ten podnikatel se obrátil na stát s žádostí o povolení podnikání, nebo s žádostí o obdarování? Příště se za dar zpětně označí vydání řidičských průkazů nebo stavebního povolení?

Co je pozoruhodné, že lze jedním aktem nahloučit tolik ústavní indolence. Šetřit je jistě třeba, ale cesta do pekla je zde samý dobrý úmysl. Pokračování příběhu lze odhadnout s jistotou. Cizí podnikatelé, jsou-li v režimu smluv o ochraně investic, zahájí arbitráže o náhradu škody. Tuzemští budou mít cestu komplikovanější, především k Ústavnímu soudu, obrátí se jistě i na soudy obecné a třeba některý ze soudců sám podnítí Ústavní soud k zásahu.

Celá věc však skýtá zásadní otázku o podobě státu, který chceme. Chceme zdivočelou provincii bez pravidel, nebo stát, se kterým se chceme identifikovat a eventuálně ho i bránit? V druhém případě nám však stát musí dát vůbec šanci a stát se především věrohodným, čímž vůbec nemyslím jen fotovoltaickou aktualitu.

LN, 9.12.2010

Autor je advokát