Údajně se to někdy přehání s informacemi o výskytu hulvátství ve zdravotnictví. Ozval se rozhořčený hlas. S dotyčným bylo zacházeno ve zdravotnických zařízeních slušně a s veškerým taktem. Hulvátství proto údajně ve zdravotnictví neexistuje.
Nemám důvody, abych pochyboval o zkušenostech našeho občana. Zde si ale občan neuvědomuje, že není v jeho možnostech se seznámit se situací ve všech zdravotnických zařízeních v České republice. Dokonce i zjištění ombudsmana potvrzuje, že mnohdy je situace podstatně horší, než jak jsem ji popsal (viz Hulváti ve zdravotnictví, NP, 30.11.2017). Dle ombudsmana nejde o výjimečně případy. Zde odkazuji na článek v deníku Právo z 11.12.2017: „Despekt i šikana. Senioři si často stěžují na pečovatele.“
Od studených obědů přes špatné zacházení až k cílené šikaně. Tak široké je spektrum stížností seniorů na chování personálu v některých pobytových a zdravotních zařízeních. Jsou bráni jako číslo, jedno z mnoha. Pracovníci je neoslovují jmény, ale volají na ně: „Vy, paní z trojky.“ Nebo je nazývají choďáci nebo ležáci. Jsou případy, kdy je neoslovují vůbec nebo jím tykají apod., jak uvedeno v citovaném článku z Práva. K tomu dodávám, že v „lepších“ případech se používá akademický titul pouze v negativním významu. (Například pan profesor nebo pan doktor se nám posral či pochcal. Přitom personál se mnohdy ani nestará o to, zda jej při pronášení těchto výroků někdo slyší.) Úroveň zdravotnictví souvisí s úrovní ekonomiky, která byla komunisty 41 let devastována, a se zakořeněnými stereotypy, které vznikly především v době totalitní diktatury.
Například tažení proti „prohnilým“ intelektuálům je nerozlučně spojeno s totalitními režimy. Jde především o zlomení jakékoliv kritiky. Inteligence údajně nechápe dělnickou třídu, její historické poslání a problémy. Aby se „prohnilí“ intelektuálové naučili chápat dělnickou třídu, je nejlepší poslat je do výroby a nechat trochu vyhladovět.
S tímto nerozlučně souvisí také boj komunistů s akademickými tituly. Ty byly v roce 1950 u nových absolventů vysokých škol prostě zrušeny. Absolventi již nebyli doktory. Mohlo jít u nich pouze o označení profese. Tak například vznikl „prdelek“ (promovaný dětský lékař). Používání akademických titulů se stalo buržoazním přežitkem nebo dokonce přežitkem z doby feudalismu, prohnilé první republiky či Rakouska-Uherska. Jen u lékařů komunisté činili pouze při ústním styku určitou výjimku. Například zemědělský inženýr byl prohnilým intelektuálem, protože nezáleželo na tom, zda vítězství socialismu je dosaženo hladomorem. Kdežto komunistický potentát se nějakým nedoukem léčit nenechal, protože se měl velmi rád. Proto lékař omezeně zůstal panem doktorem. Ostatní vysokoškoláci zůstávali prohnilými intelektuály bez nároku užívat akademický titul.
Tato logika zřejmě přešla i do některých lékařských ordinací a jiných zdravotních zařízení. Tento relikt totalitní diktatury přetrvává dodnes. Panem doktorem se stává toliko lékař a pacienti jsou jakýchkoliv akademických titulů zbaveni. Odložili je při vchodu do zdravotnického zařízení či dokonce dříve. Například universitní profesor s desítkami publikovaných odborných děl a bezpočtem článků je dědou nebo nanejvýš panem Novákem. Zdá se, že zde ze strany zdravotnického personálu jde o lezení do zadku nadřízenému. Jen nadřízený lékař má nárok na používání akademického titulu a pacienti tento nárok ztrácejí. Takto vysokoškolský profesor s nepřehlédnutelnou publikační činností se stává ničím a lékař i bez atestace je váženým panem doktorem. Jde o jistou adoraci lékaře. S tímto je nerozlučně spojeno vnímání pacienta jako něco méněcenného.
Naštěstí se jedná o menšinu pracovišť.
Pravidla společenského chování jsou předmětem různých knih. Můžeme zejména poukázat na publikace o etiketě od Ladislava Špačka. Daleko závažnější je konstatování, že zde nejde jen o nezávazná morální pravidla, ale jde přímo o právo, které jsou povinny osoby působící ve zdravotnictví dodržovat. Toto je jasně vyjádřeno například v zákoně o zdravotních službách. Podle ustanovení § 28 tohoto zákona č. 372/2011 Sb. má pacient právo zejména na úctu, důstojné zacházení a ohleduplnost. Proto pravidla etikety (česky slušného chování) jsou pro zdravotní personál právem, nikoliv pouze nezávaznými morálními normami. Pravidla etikety (zde navíc součást práva) přikazují používání akademických titulů. Navíc při porušování citovaného zákona nepůjde o nedbalost, ale vždy o úmysl. Delikvent přinejmenším ví, že svým jednáním může právo porušit. Delikt je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit.
Delikvent ví, že má použít při oslovení akademického titulu, protože lékaře (MUDr.) oslovuje pane doktore, ale u pacienta akademický titul nepoužívá. Je srozuměn přinejmenším s tím, že jedná v rozporu s právem na úctu pacienta. Navíc je srozuměn s tím, že toto jednání může být vnímáno jako naznačování názoru, že pacient je něco méněcenného.
Občas se setkáváme s názorem, že akademické tituly jsou přežitkem, proto právo není třeba dodržovat. Právo prostě nemá být právem. Přitom dotyční žádnou změnu zákona nenavrhují a lze si těžko představit, jak by taková změna měla vypadat. Dále je zcela opomíjeno, že je rozhodující stanovisko pacienta. Pokud si tento nepřeje, aby byly vůči němu byly používány akademické tituly, pak má možnost požádat, aby byly vymazány ze zdravotní dokumentace. Alespoň já nikoho takového neznám.