Stalo se již pravidelným mediálním koloritem slýchat nářky o předražených dálnicích. Se stejnou pravidelností též oslavné ódy na komunální politiky, kteří nejlépe prostřednictvím elektronických aukcí směle kráčí ke světlým zítřkům bez korupce, diskriminace a pletich. Určitě nemám pocit, že všichni zadavatelé veřejných zakázek jsou obrazem ctnosti, ale stejně tak mám problém přijmout za vlastní současné celospolečenské šílenství, jehož hlavním jmenovatelem je co nejnižší cena. Aniž bych se chtěl někoho dotknout, musím přiznat, že některé zprávy z oblasti veřejných zakázek mi připomínají zpravodajství o boji proti americkému brouku a vnitřnímu nepříteli z počátku 50. let minulého století.

Bohužel stejně jako americký brouk (jinak také mandelinka bramborová) nebyl z větší části zodpovědný za neúspěchy znárodněného zemědělství, ani elektronické aukce, nejnižší vysoutěžené ceny a minimální kvalifikace dodavatelů nejsou receptem na úspěšné veřejné investování. Zkusím popsat několik úskalí, které současný trend generuje.

Když už jsem zmínil mediálně vděčné téma předražených dálnic, je potřeba uvést jednu překvapivou skutečnost. V posledních zhruba dvou letech se čím dál více potkávám s nabídkami stavebních dodavatelů postavenými hluboko pod kontrolními rozpočtovými náklady. Nejsou výjimečné případy, kdy se jedná o ceny pohybující se třeba o 30 – 40% pod rozpočtovými náklady stanovenými projektantem stavby. Ač se to možná veřejnosti a populistickým politikům špatně vysvětluje, bohužel neustále platí základní pravda, že nic není zadarmo. A pokud si někdo myslí, že dodavatel nabízí dlouhodobě svá plnění s tím, že ztrátu kompenzuje ze svého, tak se hrubě mýlí. Jediným, kdo něco může kompenzovat, je zadavatel resp. daňový poplatník. Proto bych se snažil mírnit všeobecné nadšení nad neuvěřitelně nízkými cenami některých stavebních dodavatelů.

K dosažení "velmi atraktivních cen" se využívá řada více či méně známých triků. Zřejmě nejjednodušším trikem je nastrčit coby dodavatele nějakou malou neznámou firmu bez majetku a zaměstnanců. Zvláště vhodné je, když je z druhého konce republiky. Podobnému postupu přitom jde na ruku všeobecně rozšířená představa, že stanovení finančně-ekonomických, resp. technických kvalifikačních předpokladů je odsouzeníhodná diskriminace. Proto největší bojovníci proti diskriminaci prosazují filosofii, že nejlepšími kvalifikační předpoklady jsou žádné kvalifikační předpoklady. Navíc jsme již před lety zavedli do zákona o veřejných zakázkách možnost prokazovat kvalifikaci pomocí subdodavatele. ÚOHS navíc v poslední době brojí proti omezování podílu subdodavatelů. V cestě za vítězstvím malé neznámé firmy bez zkušeností, peněz a zaměstnanců obvykle nestojí žádné významnější překážky.

Firma tak zvítězí s neuvěřitelně nízkou (a tedy výhodnou) cenou. Zakázku reálně nechá splnit místní subdodavatele, kterým ve svém výsledku část ceny nezaplatí. Pokud se dluhů nahromadí moc, není žádný problém firmu zlikvidovat a založit novou. Vlastníci firmy vydělají a politici se pochlubí v novinách svými budovatelskými úspěchy. Místní subdodavatelské firmy sice ostrouhají, možná nějaká zbankrotuje, pár místních lidí přijde o práci a zadavatel nemá po kom vymáhat záruky. Ale koho by takové drobnosti zajímaly?!

Dalším celkem hojně používaným nástrojem jsou změny projektu v průběhu výstavby. V mé poradenské praxi mě v poslední době nepřestává překvapovat proud dotazů na možnosti uzavření dodatku ke smlouvám. Obsahem dodatku celkem pravidelně bývá sjednání snížení standardů materiálů oproti původnímu projektu. Protože se takovými dodatky většinou nemění cena, nikoho jejich obsah příliš nezajímá. Bohužel jen málokdo si uvědomuje, že teprve v průběhu realizace stavby existuje mnohem větší korupční potenciál než v průběhu zadávacího řízení.

Sofistikovanější strategií je ocenit práce a dodávky, které se nacházejí v první polovině harmonogramu výstavby cenami "rozumnými", a ty ve zbylé části harmonogramu cenami pod úrovní výrobních nákladů. Výsledkem je opět neodolatelná nabídková cena. Zhotovitel nejprve průběžně fakturuje práce a dodávky za první část harmonogramu. Když postoupí do druhé půli harmonogramu, požádá zadavatele o navýšení ceny prostřednictvím víceprací. Pokud k navýšení nedojde, zhotovitel smlouvu vypoví. Zadavatel si pak může nalézt jiného zhotovitele, který mu stavbu dokončí. Samozřejmě už v jiné cenové úrovni. O vymahatelnosti záručních podmínek je zbytečné se rozepisovat.

K podobnému postupu nahrává skutečnost, že většina zadavatelů ještě nezjistila, že stejně jako projektové dokumentace připravuje projektant, smluvní dokumenty by měl zpracovat zkušený advokát. Pravidelně mě překvapuje kolik potkávám právníků – amatérů, kteří se bez nejmenších potíží pustí do přípravy i poměrně složité smlouvy. Vždyť to přece vůbec nic není, dělají to takto léta a navíc ještě ušetří hromadu peněz za drahé advokáty. Pozdější nemožnost uplatnění sankcí či náhrad škod vůči dodavateli způsobená mizernou smlouvou může zamrzet. O žádnou škodu, kterou by někdo uplatňoval vůči zaměstnanci, se ovšem zpravidla nejedná. Proto ani není důvod na zaběhlé praxi cokoliv měnit.

Důležitým článkem úspěšně zvládnuté stavební veřejné zakázky je stavební dozor. Ten je většinou také nutné soutěžit a nejlépe jen na cenu. Ušetřit se totiž dá i na stavebním dozoru. Navíc je tato funkce často vnímána jako "darmožrout", který stejně nic neprodukuje. Nedávno jeden z mých klientů přišel se zcela originálním řešením, a to že by stavební dozor neplatil vůbec. Stavební dozor by si přece mohl na své náklady obstarat sám zhotovitel stavby. Tomu říkám skutečně revoluční myšlenka.

Stavební firmy však jdou v této "bohulibé" snaze po úsporách nákladů na stavební dozory zadavatelům na ruku. Sami žádají spřátelené stavební dozory, aby se soutěží účastnili s co nejnižšími cenami, a šetřili tak peníze zadavatelů. V zásadě je úplně jedno s jakou cenou se stavební dozor soutěže zúčastní. Stavební firma později de facto finančně dorovná, cokoliv si stavební dozor řekne. Obvykle za to chce stavební firma maličkost – nedělat během stavby potíže.

A ve výsledku jsou všichni spokojení. Stavební dozor nakonec dostane své peníze, stavební firmě nikdo nedělá potíže a ochotně stvrzuje potřebu víceprací a kvalitu díla. Politici se mohou voličům pochlubit, kolik peněz ušetřili. Jen stavební dozor bude mít blíže ke zhotoviteli než objednateli, kvalita díla bude o něco nižší a výsledné náklady o něco vyšší. Ale za tak nízkou cenu se to přece vyplatí. Nejdůležitější je přece to, že stavební dozor vyšel ze zcela transparentního a nediskriminačního tendru.

Závěrem se omlouvám za poněkud sarkastický tón předchozích řádků, ale současný stav věcí ani jinak komentovat nelze. Bohužel většina společnosti už zcela zapomněla na to, že základním cílem zadávání veřejných zakázek je získání hodnoty za peníze. Byť se to může zdát divné, tak cílem skutečně není transparentnost, nediskriminace a jiné podobné prázdné floskule. Ty mohou být prostředkem, ale cílem musí být pouze získání hodnoty za peníze. Veřejné zakázky musí být kategorií zcela pragmatickou a racionální, kde je pro prázdné fráze a lidovou tvořivost jen málo místa.

Bohužel za deset let poradenské praxe pamatuji jen velmi málo případů, kdy si naši klienti byli ochotni položit otázku vztahu hodnoty a peněz. Pravidelně řešíme, zda můžeme požadovat jednu kopii nabídky, zda můžeme požadovat prokázání takové či onaké zkušenosti z pohledu možné diskriminace. Nicméně v zásadě se nepotkáváme s požadavky na řešení vhodných způsobů omezení realizačních rizik, záručních lhůt, smluvních pokut, náhrad škod apod. Pak se ovšem nemůžeme divit, že naše snahy o lepší veřejné zakázky připomínají spíše již zmíněný absurdní boj proti americkému brouku než racionální snahu o nápravu věcí veřejných.