Pro bližší pochopení musím uvést, že jsem se v roce 1996 rozvedl a od té doby jsem absolvoval x soudních stání a exekucí, kdy se bývalá žena domáhala nějakých peněz, které jsem jí údajně dlužil na výživném a tyto po doložení, že se to nezakládá na pravdě stahovala nebo se exekuce rušily. Také se domáhala vyrovnání majetku s tím, že jí mám vyplatit peníze i když veškerý majetek z manželství si odvezla do svého nového bydliště. K tomu nakonec také nedošlo. To jen k dokreslení povahy mé bývalé ženy. Ještě jedna poznámka, která bude dále také důležitá. Manželka se přistěhovala do mého bytu, který jsme v manželství vyměnili za větší. Také musím uvést, že od roku 1999 se léčím na deprese ze stresu na psychiatrii.

Jsem vyučený v oboru důlní elektrotechnik a mám odpracováno na šachtě 10 let a toto zaměstnání jsem ze zdravotních důvodů musel ukončit. Od té doby pracuji jako elektrikář-údržbář povětšinou u soukromníků (úbytek financí byl také pravděpodobným důvodem rozvodu).

V dubnu 2003 jsem přišel o zaměstnání, a proto jsem podal k soudu žádost o snížení výživného po dobu nezaměstnanosti, abych si mohl najít zaměstnání nové a mohlo mi být stanoveno výživné z případného nového zaměstnání. Protože žiji v regionu s vysokou nezaměstnaností, zhroutil jsem se již po několikáté a už po třetí (veřejně po druhé) se pokusil o sebevraždu otravou léky. Po tomto kroku jsem skončil v Psychiatrické léčebně v Opavě (pouze na okraj uvedu, že pan primář mi řekl na to, že k mému pokusu mně vedla vidina bezdomovce u popelnice, že i u popelnice dokáže být člověk šťastný - to ale není můj případ).

Po návratu za 1,5 měsíce jsem po zhubnutí za 3 týdny o 10 kilo a dalším pokusu skončil v na oddělení psychiatrie v nemocnici v Třinci. Po měsíci jsem byl propuštěn a v té době jsem udělal krok, který mě dostane do vězení. Na radu svého okolí jsem se vydal hledat zaměstnání do Prahy. Nejprve jsem našel práci u soukromníka na úkolový úvazek, kde dle jeho sdělení nemělo toto budoucnost. Proto jsem se nevzdával a účastnil jsem se výběrového řízení u nejmenovaného podniku (dále Firma). Po týdnu jsem nastoupil s tím, že současně mi byla nabídnutá brigáda, protože firma potřebovala dohled kotelny na staveništi Statistického úřadu. Mnul jsem si ruce, že se snad zbavím dosud nastřádaných problémů a že konečně začnu svou pílí žít jako každý normální člověk v této zemi.

Vzal jsem si půjčku, abych mohl první měsíc nějak přežít v Praze a zaplatit za byt doma i ubytování v Praze. Doufal jsem, že čím víc si vydělám, tím dřív splatím půjčku a dluhy a budu moci normálně fungovat a snad i normálně žít. Bohužel, opak se stal pravdou a je mou noční můrou, že jsem se kdy vydal za prací. Ihned po první výplatě, kdy jsem zase zaplatil výživné, dorazila za mnou exekuce na výživné s tím, že mi bude vzat celý příjem na úroveň životního minima a tím mi bude znemožněno pobývat v Praze, protože každý člověk pochopí, že zadarmo vás v žádné ubytovně neubytují. Tedy jsem se vydal za ženou dohodnout se na splátkách. Dlužil jsem 7200 za dobu nezaměstnanosti a staženo soudem mi bylo 9000 (omylem -zastaveno až na přímou důkladnou intervenci na soudu mou osobou). V březnu 2004 proběhl onen soud o snížení výživného, po písemném dotazu, zda tedy to myslím vážně, a po ¾ roce. U tohoto stání bylo stanoveno, že již exekučně stažené výživné neexistovalo a bylo staženo neoprávněně, ale protože Firma odmítla na mou přímou žádost uvádět samostatně výdělek z pravidelného zaměstnání a brigády a uváděla je současně i u soudu, měl soud za to, že to, co si vydělám, je výdělek z jednoho zaměstnání. Vycházel tedy ze dvou výdělků ze dvou souběžných zaměstnání a stanovil nové výživné ve dvojnásobné výši.

V odvolání jsem uváděl, že můj výdělek z jednoho zaměstnání je pouze o 2000 vyšší než dříve, ale výdaje spojené s výkonem zaměstnání jsou vyšší o 5000 Kč. Také ihned po soudu jsem se dozvěděl od nadřízeného, že prošvihli mojí zkušební dobu a moje místo se má rušit a měl jsem být propuštěn. To jsem také v odvolání uvedl. Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde, a tak Firma využila stížnosti jedné zaměstnankyně, kterou jse žádal, aby se mnou nekomunikovala feministicky, což mělo být důvodem k výpovědi §53. Dále mi Firma nabídla, že mi nechce dělat problémy a nedostal bych dávky podpory v nezaměstnanosti a že přistoupí na výpověď dohodou. Nemám jiný zdroj příjmů, a tedy mi nezbylo než souhlasit. To ale byla cesta do vězení, které mě v současnosti čeká. Ihned jsem kontaktoval právníka, který zase kontaktoval Firmu, aby uvedla pouze, že to je výpověď ze strany zaměstnavatele. To Firma odmítla.

Podal tedy mým jménem stížnost k úřadu práce v Praze k prošetření výpovědi a ten mně posléze obeslal, že neshledal navenek nesrovnalosti a pokud nesouhlasím s výpovědí, mohu tak učinit soudní cestou. Na to však nemám prostředky a odrazoval mě i můj advokát. Nezaměstnaný se nemá jak bránit, pokud na to nemá našetřeno. Následovalo další zhroucení v důsledku stresu a z obavy z budoucnosti a další pokus se otrávit.

Odvolací řízení nebralo moje argumenty v potaz a potvrdilo stanovení výživného dle předchozího rozsudku, a to proto, že Firma napsala, že jsem rozvázal pracovní poměr na vlastní žádost, k čemuž jsem byl donucen, protože jsem údajně slovně napadal spolupracovnice, čímž Firma chce pouze zakrýt svůj nezákonný postup vydíráním §53 a je absurdní, aby člověk s mými problémy jakkoliv kohokoliv napadal. Nevím, kolik lidí v republice má stanoveno. že musí pracovat ve dvou zaměstnáních mimo svůj domov, ale obě tyto možnosti jsou dle mého názoru protiprávní. Nikoliv pro naše právní zřízení.

Toto rozhodnutí nabylo právní moci v prosinci 2004, tedy 1,5 roku od podání žádosti o snížení výživného po dobu nezaměstnanosti. Ihned jsem vyhledal sociální právničku, která se mnou sepsala nový návrh na snížení výživného po dobu nezaměstnanosti s tím, že jsem byl ubezpečován, že stání můžu bezpečně čekat do měsíce, a protože jsem se aktivně podílel na zvyšování kvalifikace a zúčastnil se rekvalifikačního kursu, nevidí v tom problém. Jinak to však vidí naše soudy. Žádost jsem odeslal v lednu 2005 a pro další psychické zhroucení jsem byl opět hospitalizován v léčebně v Opavě. Soud proběhl až v 10. měsíci téhož roku, kdy výživné s nížil s konstatováním, že jsem sice napadal prodavačky, ale protože se léčím na psychiatrii, jde o nemoc.

Odvolal jsem se já i bývalá žena. Já z důvodu časově nesprávného postupu a také proto, že jsem se ničeho nedopustil a nikoho jsem nenapadal, ona protože se jí to nelíbilo a v odvolání uváděla mimo jiné, že se živím trestnou činností. Odvolací soud byl v dubnu 2006, kde soud rozsudek zrušil a rozhodl, že jsem se dobrovolně vzdal zaměstnání, a tedy vrací věc soudu ke zvážení, jak dlouho bych mohl tuto práci imaginárně vykonávat. U okresního soudu se v září 2006 konstatovalo že jsem už i sexuálně obtěžoval spolupracovnice a vyhrožoval jim. Místo sice bylo zrušeno, ale až za 4 měsíce, kdy mě zastoupil jiný zaměstnanec. Je uváděno, kolik bych si hypoteticky vydělal, kdybych vzorně pracoval. Soud nezarazil fakt, že Firma již poněkolikáté mění důvod výpovědi. Moje žádost o snížení byla zamítnuta.

Opět jsem se odvolal a po dvouapůlletém soudním sporu dne 3. 4. 2007 rozhodl odvolací soud o zamítnutí snížení výživného na základě tvrzení Firmy, že jsem se vzdal zaměstnání dobrovolně. V mezidobí jsem chtěl podat trestní oznámení na policii ve věci postupování soudu v Karviné, ale bylo mi sděleno, že oni soud nemohou vyšetřovat, protože je to jejich nadřízený orgán. Poslal jsem tedy žalobu na karvinský soud ke Krajskému soudu v Ostravě a přišlo mi vyjádření předsedy karvinského soudu ve věci „stížnosti s názvem žaloba“, kde konstatuje, že nijak nepochybili.

Poslal jsem stížnost premiérovi, ministerstvu spravedlnosti, ministerstvu práce a sociálních věcí, ombudsmanovi i prezidentu republiky na postup soudu a všichni mi odepsali, že mě chápou, ale nemohou s tím nic dělat. V květnu 2006 jsem podal žalobu na porušování lidských práv našimi soudy do Štrasburku. V září jsem podal žalobu na Firmu ke karvinskému soudu a na stát pro postup v mé záležitosti k Nejvyššímu soudu. V prvním případě mi byl ustanoven právní zástupce, v druhém se zatím nic neděje. V současné době mám podanou žalobu na stát ve Štrasburku, pro porušování základních lidských práv, u nejvyššího soudu na stát pro postup soudu vůči mé osobě o porušování základních lidských práv a žalobu na Firmu kvůli lživému vyjadřování vůči mé osobě v mém soudním řízení o výživné.

Jaká je tedy moje nynější situace? Do práce nastoupit nemohu, protože tím bych se stal bezdomovcem. Proč? Moje dávka sociální potřebnosti (tedy životní minimum a náklady na bydlení) je cca 6500 Kč, kdežto životní minimum, které by mi bylo z výdělku ponecháno, je 4400 Kč (a v případě výživného i pod tuto hranici), a tedy bych nemohl platit za byt a po třech měsících bych dostal soudní vystěhování. V místě bydliště stejně pro mě práce není a kdybych si našel zaměstnání s dojížděním, nebylo by mi ponecháno ani na dopravu do něj, čili bych se nemohl dostavovat a musel bych je ukončit. Za ty tři roky je dlužná částka na výživném z neexistujícího platu již kolem 100 000 Kč.

Jediný majetek je můj byt, ale dělá si na něj nárok také má ex-žena. Ta okamžitě po obdržení rozsudku poběží k exekutorovi, aby mi byl byt zabaven a prodán, což je v jejím zájmu, protože se neštítila ani dostavit se do mé domácnosti se svým novým druhem s vyhrožováním, že mě o ten byt připraví.

Dalším jejím krokem bude návštěva sociálky, kde se bude dožadovat, aby ta za mě platila výživné a stát je exekučně vymáhal po mně (což už také jednou bez nároku učinila). Dalším krokem bude podání trestního stíhání pro neplacení výživného a možnost odsouzení k trestu odnětí svobody. I když se prodá můj byt a zaplatí část dluhu, stejně nejsem schopen si na takové výživné vydělat, takže bude následovat další dluh, ovšem to už budu bezdomovec. Děti z rozhodnutí soudu nebudou mít nic, jen otec spadne na dno společnosti, a to jen proto, že se pokusil jít za prací a vykonal pro to vše, dokonce si našel i brigádu.

Nic jsem nikomu neudělal, jen jsem chtěl pracovat a žít. A než dojde k rozhodnutí soudu ve Štrasburku, nejvyššího soudu a žaloby na Firmu, tak budu mít již trest ve vězení vykonaný. A tak opět upadám do deprese a znovu uvažuji o tom, že smrt by mi přinesla vysvobození a konečně klid, který si po těch 12 letech souzení se ženou, která má již druhou rodinu, zasloužím. Když se nedá v této společnosti slušně žít, dá se slušně umřít?

Již od roku 2003 se točím v bludném kruhu, z kterého není východiska. Najde se někdo, kdo je schopen poradit, jak se z něj dostat?