Jestliže se Kalousek děsil nad ekonomickou negramotností Čechů, já se děsím neschopností pochopit i základy práva. Základy platné už od dob před tisíci lety, tedy od Chammurapiho zákoníku či zákoníku nalezeného v Aššuru, případně zákoníku města Uru, (viz epos o Gilgamešovi), nehledě na zákony obsažené v Bibli ve „Starém zákoně“. První civilizované zákoníky stanovily zásadu, že žalobce musí dokázat vinu žalovaného a nikoliv naopak. To je jeden ze základních postulátů naší civilizace. Bez toho bychom byli stále jen divoši, nikoli barbaři. Možná by si paní Gita Zbavitelová, autorka příspěvku pro ČRo6 (viz zde na NP) o podivném rozsudku nad bývalým presidentem Izraele Moše Kacavem, a čtenářka NP paní Lukešová (viz diskuze u článku) mohly přečíst některé příběhy o tom, jak soudil Šalamoun. Přičemž zde vůbec nepředjímám, zda je Kacav něčím vinen anebo nikoliv.

Anebo by si mohly počíst v Listině základních práv a svobod. Tam je to explicitně vyjmenováno. U soudu musí platit jen důkazy a nic jiného. Výpovědi nejsou důkazy. Jak se tomu zřejmě stalo v procesu proti Kacavovi. Jestliže se vychází z premisy, že obviněný musí dokazovat, že je nevinný, což prakticky nelze, je funkce soudů, a tím i civilizace vážně ohrožena. Vždy a všude musí platit, a v civilizovaných dobách vždy platila, nejen zásada „in dubio pro reo“, ale i zásada, že obžalovaný nedokazuje svoji nevinu. Ale že žalobce dokazuje jeho vinu.

Jistě by obě dámy, tak morálně rozhořčené, byly překvapeny, kdyby byly třeba po deseti letech obžalovány nějakým mužem anebo dnes dokonce i ženou, že jej či ji před nějakou dobou „znásilnily“. Představme si, že některá z oněch dvou bojovnic proti nepravostem si znepřátelí osobu X. Řekněme nějakého mladého muže. Třeba tím, že se stane slavná anebo z jakéhokoliv jiného důvodu.

V době „0“, kdy bylo muži X pět let, dotyčný „postižený“ pobýval tři týdny s obžalovanými Z +L na chatě. V čase „0+ 15“ tedy v jeho dvaceti letech, sám naprosto bezvýznamný obviní známou redaktorku Z a její přítelkyni L z toho, že jej sexuálně a pedofilně zneužívaly. Prohlásí, že mu, coby dítěti, omývaly konečník a okolní partie, že mu manipulovaly s předkožkou penisu, hladily jej po celém těle a tiskly jej k sobě a pokládaly jeho ruce na svoje ňadra. Ze sexuálních důvodů.

Vše to vše mladík věrohodně popíše. Dokonce subjektivně nemusí lhát, a bude přitom říkat lži, které bude považovat za pravdu. Domnívám se, ostatně že podobné náhle se vynořivší vzpomínky u stovek tzv. obětí pedofilů (zvláště kněží) jsou často nejen záměrně vylhané, ale i nevědomě falešné vzpomínky. Mozek a paměť jsou zvláštní útvary. Pokud by byly zpočátku výpovědi „postiženého“ poněkud nejasné, objeví se často v průběhu vyšetřování tzv. „vzpomínky na události, které se nestaly“ (viz F. Koukolík, kniha „Před úsvitem, po ránu“, str. 130).

Právně významná je existence falešných vzpomínek souvisejících s různou mírou sugestibility. … čím naléhavěji se vyptáváme (nebo se o tom donekonečna mele v tisku a televizi) …. tím roste vybavování jak skutečných, tak falešných vzpomínek. Toho rádi využívají jak policisté, tak různí „aktivisté“ a novináři, kteří nějaké sugestibilní osobě dokáží falešné vzpomínky doslova implantovat do paměti.

Jak mohou být tyto „vzpomínky“ falešné, což velká část soudců a soudkyň nejen že neví, ale pod tlakem společenské objednávky je „racionalizuje“, tedy vyloučí, ukazují příklady popsané MUDr. Koukolníkem:

V jednom z pokusů (o vnímání zavádějících informací) byly děti tázány, jaké to bylo, když si chytily prst do pastičky na myši. Přestože k takovéto události vůbec nedošlo. Po opakovaných „sugescích“ (tedy vyprávění jiné osoby o tom, jak se to údajně stalo) se dětem nejen vybavovaly (falešné) „vzpomínky na událost„, ale i „podrobnosti“ a (spontánně) doplňovaly například informace o tom, co se (údajně) dělo při ošetřování v nemocnici, kde ve skutečnosti vůbec nebyly. ….. Jinak řečeno, začaly zaměňovat události, které si jen představovaly, s událostmi skutečnými..

Jak dodává doktor Koukolík, to by měli mít na mysli vyšetřovatelé, státní zástupci i soudci. A já oddávám že i novináři (ti by ale přišli o kšeft) a hlavně soudní čtenáři.

Vraťme se k „příběhu“. Obě obžalované nebudou moci tyto „události“, skutečné a nebo vymyšlené „hodnověrně“ popřít. Dotyčný chlapeček se v jejich péči skutečně několikrát podělal, protože jedl nezralá jablka. Tedy bylo nutno jej a jeho rektální otvor a přilehlé partie opakovaně omývat. Potom se dotyčným pečovatelkám začalo zdát, že mu se mu na penisu udělal zánět a začala otékat předkožka. Protože k lékaři bylo daleko a chlapeček se stále podělával, podle rad starších příruček o péči o dítě mu stáhly předkožku a omyli žalud a penis odvarem z heřmánku. Obávám, se, že dnes by se pod tlakem „politické korektnosti“ a fanatických bojovnic obával jakýkoliv autor tuto informaci, o zásahu dříve běžně prováděném matkami, babičkami i tetami zvláště při fimóze, báli i napsat.

To vše co se tehdy dělo dnes účelově změněné vykládá a jako opakované sexuální zneužívání interpretuje muž X. Dotyčné obžalované nejsou schopny popřít, že určité takovéto tyto manipulace prováděly, že si plačícího chlapečka tiskly na sekundární pohlavní znaky (tak se dají popsat úředně ženská prsa) a aby jej uklidnily, nechali jej kreslit obrázky. Na nich dotyčný kreslil „tety“ s velkýma prsama a tyčkovitýma nohama a rukama, což podle žaloby a lidskoprávního „znalce“ může ukazovat na sexuální zneužívání a následný celoživotní stres dotyčného původně pětiletého X. Obrázky přáníčka psaná „tetám“ k svátkům a podobně bude žalobce vykládat jako zmanipulovatelné a jako pokus obžalovaných vyorbit si alibi - viz milostné dopisy v kauze Kacav.

Soud, protože obviněné dostatečně věrohodně nedokázaly, že se nejednalo o sexuální manipulace, dojde k závěru že k něčemu takovému došlo (zkuste dokázat, že lze utírat malému dítěti zadek a nedotýkat se jeho rektálního otvoru a genitálií a že prsa nejsou sexuální objekt), a obžalované odsoudí na 15 let vězení.

Noviny by měly senzaci, tisk se na případu „napásl“ a dotyčné by měly před sebou léta kriminálu, zničený život a rodiny. „Obět násilí“ pan X si ve skutečnosti ukojil svoji nenávist k paní Z, protože nezapomněl na to, jak jej plácla přes ruku, když si jako pětiletý chlapeček za chatou manipuloval s penisem, a vyhrožovala mu, že to řekne jeho matce. A dotyčný má navíc dodnes problémy s ejakulací bez onanie. Což sexuolog dokázal a soud vzal na vědomí jako sexuální poškození obžalovanými. Navíc mu bylo mimochodem slíbeno od konkurenčních novin a některých aktivistických skupin, které potřebovaly poškodit vydavatelství AYC, v jehož čele stála paní Z, „stipendium“ na studia, nějaké kapesné a mediální slávu.

Tak nějak v politické realitě Izraele mi připadá, podle dostupných informací případ „Kacav“. Skutek, jak jej popsal žalobce, když se obžalovaný údajně stále tiskl na „poškozenou“, a to přesto, že údajně říkala „ne, ne“, posoudil soud pod vlivem „mohutných demonstrací rozhořčeného lidu“ nikoli jako obtěžování, ale rovnou jako pokus o znásilnění. A za to navrhl stejný trest, jaký se dává za vraždu a podobné činy. Tedy 16 let vězení. Sám soud pak sdělil, že nemá žádné relevantní důkazy a že jen „uvěřil“ údajné poškozené a „neuvěřil“ obžalovanému.

Jen bych soudcům v případu Kacav rád vzkázal, že toto je nebezpečný precedens. Je-li tisknutí se na ženu posuzováno jako znásilnění a v trestní sazbě jako vražda, je pro pachatele příště evidentně výhodnější dotyčnou skutečně znásilnit a pak rovnou zavraždit. Je za to stejný trest. Považuje-li mnoho „liberálních“ myslitelů rozsudek takto formulovaný a tak vysoký za „vítězství“, já jej považuji za idiotský (bez ohledu, zda se na tu ženu Kacav mačkal či nikoliv) a v zásadě pro ženy obrovsky nebezpečný. Příště je rovnou nějaký nadrženec zabije.

No, protože se to celé stalo v Izraeli, mohu jen konstatovat, že z dostupných informací se zdá, že soud, kterému předsedal v Jeruzalémě Pilát Pontský byl proti tomu ukázkou vzorné soudní spravedlnosti. A jaké měl nakonec důsledky, že?!?

V posledních letech přišel od naci-feministek z USA odporný a pro civilizaci smrtelně nebezpečný právní názor, že v některých případech – zvláště u sexuálního násilí a „harašení“ - musí opustit naše civilizace tisíciletí ověřený postup, kdy žalobce musí doložit, “zda se trestný čin vůbec stal“, a popsat věrohodně a doložit nezvratně, jak se věc udála, ale naprosto se nesmyslně požaduje, aby „důkazy“ o své nevinně předložil obžalovaný. Už dávný mezopotamský král Uruk, (pravděpodobně) jeden z prvních tvůrců civilizovaných zákoníků, stanovil, že důkazy dodává žalobce. Pokud nejsou přímé důkazy, soud hodnotí nepřímé důkazy –nikoli řeči - a hledá odpověď na otázky: kdo, s kým, o čem, pro koho (komu to slouží či prospěje), což je základem římského práva.Které je či spíše donedávna bývalo zase základem našeho práva. Tato feministicko-nacistická myšlenka, kterou převzaly USA a EU do svých právních systémů , že to má být naopak, je základem k rozvrácení našeho právního systému a tím následně i naší civilizace.

Přečtěte si ještě jednou nejslavnější rozsudek Šalamounův ve Starém zákoně 1. kniha Kr 3. 26 -Vtom ale žena, které patřil ten živý syn, zvolala ke králi: „Prosím, pane můj! Dejte jí to živé dítě! Jen ho nezabíjejte! “ Srdce se jí totiž sevřelo soucitem nad jejím synem.

Ta druhá ale řekla: „Nebude moje ani tvoje. Sekejte! “

Král tehdy rozhodl: „Nezabíjejte ho! Dejte to živé dítě té první ženě – to je jeho matka.“

Šalamoun hledal tedy odpověď na základní otázku: Kdo a proč co svou žalobou zamýšlí a činí. Vždy, když je v civilizaci porušena tato zásada, že dokazuje žalobce a nikoliv obžalovaný a že soudce se přitom neptá po příčinách a následcích, je zle. Jako exemplární případy dějinných selhání práva a civilizace můžeme uvést třeba inkvizici. Tehdy byly údajné čarodějnice –obviněné z něčeho, o čem dnes víme že nemohlo vůbec existovat, například obcování s ďáblem - svázány a hozeny do řeky. To mělo „Božím soudem“ „dokázat„, zda jsou či nejsou jsou viné. Když se utopily, byly neviné. Když vyplavaly, byly to čarodějnice a byly upáleny.

Středověk dlouho zápasil s touto fanatickou ideologickou zásadou, že „obviněný z čarodějnictví musí dokázat svoji nevinnu“. Teprve návrat k původnímu právu umožnil nástup renesance a tím i vzdělanosti a blahobytu. Sověti se pak vrátili k podobnému zrůdnému systému, kdy prokurátor byl zároveň obhájcem a k „dokázání viny“ postačovalo nejprve udání, později vynucené doznání - hlavně v tzv. lidových demokraciích - bez důkazů. To vedlo k milionům nevinných obětí.

Nacisté, kteří alespoň z počátku částečně a formálně dodržovali svoje vlastní zákony (viz třeba proces s Dimitrovem, ale i některými našinci), pak zavedli jako znásilnění práva „Sondergerichte“ –tedy zvláštní soudy. U nás byly v Praze, dále v Cheb, Litoměřicích), Opavě a Brně.

Smyslem těchto soudů bylo právě potlačit skutečnou možnost obhajoby, což nacisté využili v desetitisících případů. Tyto soudy se vyznačovaly, stejně tak jako takzvané „sovětské trojky“ v době řádění Vyšinského, ale i čarodějnické procesy mimořádnou krutostí a také mimořádným „ideovým krytím“ - podobně jako dnešní organizované mediální ideologické štvanice a následně prosazené zákony o harasmentu a obtěžování dětí. Jejich účelem není zabránit zločinu, ale ideově využít i jen „domnělých„ anebo uměle vytvořených „zločinů“ k zavedení systému „zvláštních soudních procesů“. A udržet tak společnost pod svým ideologickým vlivem. Bez ohledu na skutečné sexuální zločiny jde hlavně o dosažení ideologického cíle. A obrovský mediální a politický tlak na soud s Kacavem byl přímo vzorovou ukázkou zneužití systému k ovlivnění práva.Článek paní Zbavitelové je toho dokonalou ukázkou. Kacav musí být vinen bez ohledu na skutečnost, jen proto,že je to muž a mnohým nevonící politik.

Společnost má a měla vždy dost zákonů a zákonných možností zabránit skutečným zločinům anebo je adekvátně potrestat. Neumí-li to, popíráním práva a vytvářením virtuálních zločinců se situace jen zhorší. Případ Kacav a mediální masáž veřejnosti, kterou provádí bez znalosti skutečných důkazů tzv. moderní novináři, je v podstatě přípravou na další omezení občanských svobod, na přeměnění bezpráví v „jakoby právo“.

Jistě mnozí při čtení zuřivě nesouhlasíte. Tak já vám dám ještě jeden příklad, tentokrát pro pány: Jistá dáma po deseti či patnácti letech náhle oznámí, že jste ji sexuálně obtěžoval a dokonce i znásilnil (pozor, dneska už nemusí znamenat znásilnění, aby je za znásilnění uznal soud, jen proniknutí penisu do vagíny či jiného tělního otvoru). A to na Silvestra v roce 1990, případně 1995 nebo 2000, prostě v době, o které ví, že jste se zúčastnili společně oslavy. Vy jste ji prý (jako Kacav) mačkal do kouta. Navíc, což u Kacava není jasné, jste údajně měl ztopořené přirození, hrubě jste jí sahal na intimní místa a nepřestal přes její protesty po dobu deseti minut. Pak jste jí následně údajně tiskl penis na její nohu při tanci (dle justice v USA nemusí být ten penis ani ztopořený) a rukou nemravně osahával záda a pozadí.

Nedokážete, že to není pravda, protože to prakticky nelze dokázat. Deset minut je tak krátká doba, zvláště v silvestrovském veselí, že ji jistě svědecky dokonale nepokryjete, takže vás navíc advokáti „oběti“ zesměšní a udělají z vás lháře . A podle svědků jste navíc skutečně s dotyčnou tančil a měl ruku položenou níž, než jsou lopatky (čili to lze při dobré vůli považovat za osahávání erotogenních zón) A pak za jásotu novin půjdete odsouzený jako úchyl na dlouhá léta do basy. Kde vás „dozorci“ dle obecného a tolerovaného zvyku předhodí coby hnusáka sexuálně úchylným a nadrženým idiotům s IQ na hranici debility a 120 kg živé váhy. Abyste jim sexuálně posloužil. Hezká vyhlídka, že?!

A vy si, dámy, nemyslete, že jste z toho venku. Podle „nejnovějších“ výzkumů a protože žádná špinavost není dost velká, aby jí někdo nevyužil anebo nerozšířil, v tisku v USA, Kanadě a „západní„ části EU se množí články o tom, že dokonce až 60% žen údajně „zneužívá„ děti. Z toho asi třetina i sexuálně. A pozor, dotyčné „vědkyně“ prý zjistily, že ženy sexuálně zneužívají jak chlapce, tak děvčátka. Máte se na co těšit.

Takže jen jásejte a radujte se, jak se rázně vypořádáváme se sexuálními zločinci. Jste jak ti nadšení „pracující“ a rudá inteligence, kteří pod rozvinutými prapory skandovali hesla o svobodě a krásné budoucnosti, aby pak pochodovali rovnou do gulagů. A za inkvizice staré svíčkové báby a mladé náboženské hysterky - a každý, kdo měl peníze nebo nějakého nepřítele – po tisících končily v rukou sadistických, často úchylných a fanatických „věřících ve vyšší Boží spravedlnost“. Aby nakonec považovaly smrt na hranici za vysvobození.

Komu není rady, tomu není pomoci. Radujte se a mávejte nad hlavou kosou. Dokud ta kosa nesetne vás.

(autor není právník)