V souvislosti s kampaní ke zvolení nového ombudsmana je připomínána nedávná událost, kdy se zde řešil problém při sjednávání nájmu bytů. Figurantka předstírající zájem o nájem nabízeného bytu byla Romka.

Pracovnice realitní kanceláře jí však prohlídku bytu neumožnila, neboť vlastník bytu se rozhodl, že Romům byt nepronajme, a prohlídka bytu bez reálné možnosti uzavřít nájemní smlouvu by byla zbytečná.

Pracovnici realitky jsme vytkli přímou diskriminaci z důvodu etnické příslušnosti a zveřejnili jsme to jako odstrašující příklad diskriminace. Je na tomto postupu něco špatně?

Co říká zákon? Realitní kancelář uzavírá s majitelem nemovitosti zprostředkovatelskou smlouvu podle § 2445 obč. zák. Touto smlouvou „se zprostředkovatel zavazuje, že zájemci zprostředkuje uzavření určité smlouvy s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi“.

Ustanovení § 2452 téhož zákona stanoví, že „zprostředkovatel (tedy ta realitní kancelář) nesmí navrhnout zájemci uzavření smlouvy s osobou, o které má důvodnou pochybnost, zda povinnosti ze zprostředkované smlouvy řádně a včas splní, nebo o které vzhledem k okolnostem takovou pochybnost mít měl. Požádá-li o to zájemce, sdělí mu zprostředkovatel údaje potřebné k posouzení důvěryhodnosti osoby, s níž mu uzavření smlouvy navrhuje.“.

O diskriminaci hovoří zák. č. 198/200 Sb., Antidiskriminační zákon, který za diskriminaci v našem případě označuje v odst. 3. § 2 zákona „takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti“.

Realitní kancelář se musí řídit pokyny klienta, neboť pokud by tak nečinila, nemá právo na odměnu za zprostředkování, nebo by dokonce mohla být uznána povinnou zaplatit majiteli nemovitosti škodu, která by mu neplněním smlouvy vznikla. I zprostředkovatel musí však odmítnout podmínky, kterými by hrubě porušoval zákon nebo by dokonce vedly ke spáchání trestného činu. Jde o tento případ? Měla by realitka i zbytečnou prohlídku bytu umožnit?

Porušení diskriminačního zákona by se snad mohl dopustit majitel nemovitosti, pokud se rozhodl, že neuzavře nájemní smlouvu s Romem, jen proto, že je to Rom. Realitní kancelář není pánem nad věci, která je předmětem smlouvy, nerozhoduje o jejím obsahu.

Pokud se tedy někdo v této věci dopustil diskriminace, tak to asi nemohla být ona realitka, ale majitel, který jí podmínky pro zprostředkování nájmu stanovil. Bylo by tedy asi účelné obrátit se na majitele bytu, zájemce o zprostředkování s výzvou nebo dotazem, proč tak činil. Ale neučinili jsme tak. Museli bychom si zodpovědět otázku, na kterou není jednoduchá odpověď: má občan při podobných rozhodování možnost volby? A pokud má, není integrální součástí volby i možnost odmítnutí – tedy rozhodnutí nejen v pozitivním, ale i negativním smyslu?

Znamená to snad, že pokud si vybírám, tak diskriminuji, nebo dokonce nenávidím? Má občan – třeba jako podnikatel – povinnost zveřejnit důvody své volby? Který právní předpis mu to ukládá? Jistěže důvody některé volby jsou důsledkem morálního nebo etického defektu nebo důvodné či nedůvodné zkušenosti, ale představují porušení zákona?

A není zde podstatný rozdíl mezi občanem a státem, resp. výkonnou mocí? Není to právě stát, který zde nemá žádnou možnost volné úvahy a musí svá rozhodnutí zveřejnit a na rozdíl od občana řádně zdůvodňovat? A nejsou jednoduchá „řešení“ v těchto věcech právě tím, co společnost stále znovu a znovu irituje a vznáší do ní nesoulad?

Právo, 31.1.2020

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je právník a publicista