„Jak dlouho ještě…?“
(“Quousque tandem…“ ; Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Contra Catilinam)

Po naší justici je druhým nejkritizovanějším státním orgánem státní zastupitelství, které svou činností neustále prohlubuje právní nejistotu občanů. Tento občanský neklid totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách z možného trestního postihu. Přestože nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly (a sami přitom mnohdy ani nejsou právníci), nikdy si nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco nevymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených zločinů. Už mnohokrát se totiž stalo, že své fantazijní představy „protlačili“ až k soudu, kde poté své oběti několik let popotahovali, vymýšleli a křivili důkazy, za účinné pomoci hromadných sdělovacích prostředků je špinili a skandalizovali, poté je připravili o zaměstnání a nakonec jim zničili zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud však v soudní síni nedokázali svá tvrzení obhájit a hrozil jim zprošťující rozsudek, začali „kličkovat jako králíci“ a tvrdili, že soud měl pouze jiný právní názor. Je to lež, protože pokud jejich představy o trestné činnosti nebyly podloženy důkazy, nejednalo se o rozdílné právní názory, ale o zakrývání vlastní nezodpovědosti a neschopnosti. Zarputilí státní zástupci se však mnohdy ani s pravomocným zprošťujícím rozsudkem nesmířili a přestože věděli, že dovolání bude zbytečné, ještě dodatečně se úmyslně pokoušeli své oběti trápit a snad z toho dokonce měli i škodolibou radost. Záštiplné emoce však nemohou a ani nesmějí nahradit objektivně ověřitelné důkazy – to bychom se jinak ocitli v inkvizičním anebo islámském středověku. Ještě nikdy se také nestalo, aby provinilí státní zástupci uznali své chyby, omluvili se za ně anebo dokonce podali rezignaci na své funkce – omluvu i náhradu způsobené škody totiž raději nechávají na státu.

Takových skandálních kauz a právních zmetků má státní zastupitelství „na svém triku“ bezpočet. Z těch významných a společensky sledovaných lze např. uvést kauzy Věry Jourové, Aleny Vitáskové, Michaely Schneiderové, Vlasty Parkanové, gen.Petra Lessyho, gen.Vladimíra Halenky atd., přičemž další dlouhodobě sledované kauzy evidentně směřují ke svému ostudnému konci – např. kauzy Petra Nečase, Jany Nagyové, Ivana Fuchsy, Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a konečně i Andreje Babiše. Seznam bezdůvodně stíhaných občanů by byl velice dlouhý a „hlas ukřivděných a trpících stoupá k nebesům“. Dnes patrně už nikdo nevěří tomu, že státní zástupci jsou právními „průkopníky polem neoraným“, kteří s nasazením všech sil zachraňují naši republiku před korupcí, hospodářskou a majetkovou kriminalitou i organizovaným zločinem. Naopak lze stále častěji slyšet hlasy, že jsou to bezcitní a nezřídka i prolhaní „sekerníci“ a právní dobrodruzi (avanturisté), kteří dokonce v trestání jiných lidí nalézají potěšení. Pokud tedy za této situace někdo z nich začne hovořit anebo psát o etice, má to asi takovou váhu, jako kdyby smutně proslulí inkvizitoři Torquemada anebo Vilém Imbert Pařížský hovořili anebo psali o milování bližního svého, lidskosti, laskavosti a soucitu. Nejhorší je, že tímto svým počínáním připravují o zbytek společenské důvěry i ty poctivé a svědomité státní zástupce, kteří ve své profesi spatřují nikoli příležitost ke společenské seberealizaci a šikanování jiných, ale poslání k prosazování práva, spravedlnosti a dobra. Důvěra se těžko získává, snadno ztrácí, ale nejhůře se obnovuje.

Státní zástupci si stejně jako soudci vyvtvořili kolem sebe auru „nedotknutelných“, jakoukoliv kritiku označují za politický útok na jejich nezávislost a záludně tak manipulují s veřejným míněním. Jejich mnohdy nezodpovědné „řádění“ proto stále pokračuje a ani jediný nejvyšší státní zástupce tomu nedokázal zabránit. O co tedy státním zástupcům vlastně jde – o pravdu a spravedlnost, anebo o úporné prosazování svých tvořivých a utkvělých představ? Kde zůstaly spravedlnost, právo a právní jistota občanů? Samozřejmě nikdy nikdo ze státních zástupců nebyl volán k odpovědnosti za jejich „právní zmetky“ a neetické chování, a nikdo z nich také nezaplatil náhradu škody za svá pochybení, mající nezřídka původ pouze v jejich zkažené a paranoidně uvažující mysli. Mnozí státní zástupci si totiž vůbec neuvědomují, že právo je pouze minimem mravnosti (etiky) a státní zastupitelství nemá funkci „strážce mravů“ anebo islámské mravnostní policie. Nemravných a přitom netrestných jednání je totiž celá řada, a přitom se až doposud nenalezl natolik filosoficky a mravně vyspělý státní zástupce, který by nejen dokázal precizně definovat pojem mravnost, ale dokázal by i jednotlivé netrestné nemravnosti vyjmenovat, přesně popsat a uvést, které z nich je (bohužel) nutno tolerovat vzhledem k jejich masovému výskytu (např. manželskou nevěru, lhaní, nevděčnost, neúctu k rodičům, prarodičům a starým lidem, konflikt zájmů, nedodržování slibů, sexuální nevázanost, rozmařilost, intrikaření, udavačství apod.), a která by si naproti tomu zasloužila přiměřený postih v trestním anebo přestupkovém řízení (např. žebrota, příživnictví, prostituce, mobbing, bossing, nevyplácení mezd, úplatkářství pro budoucno, imise, zneužívání práva, vulgární a nemravná „umělecká“ tvorba, neodůvodněné zakazování, sprostota, neodůvodněné propouštění anebo odvolávání z funkcí, narušování soukromí známých osobností, sebepoškozování atd.). Některé z těchto nemravností totiž veřejnost natolik obtěžují a oprávněně popuzují, že by si nejen zasloužily náležitou právní úpravu, ale i stanovení přiměřených sankcí. Od doby transformace prokuratury ve státní zastupitelství však z Nejvyššího státního zastupitelství nevypadla ani jediná ideová mravní vize, protože „nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“ (Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; O dobrodiních).

Exekutivní (výkonná) aplikace trestního zákona a trestního řádu, ke které jsou oprávněni policisté a státní zástupci, nesmí být experimentální aplikace práva. Již jen představa právního experimentování s lidskými osudy totiž vzbuzuje u slušných lidí hrůzu a odpor, protože je neklamným znakem nevypočitatelného, bezohledného a bezcitného pohrdání právem. Veškeré subjektivní právní představy policistů a státních zástupců o trestnosti a způsobu jejího postihu proto musí přísně korespondovat s přesným a objektivním zněním trestního zákona a trestního řádu, neboť „není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona“ (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege). Státní zástupci stejně jako soudci totiž musí právo nalézat a nesmí je tvořit.

Nejčastějším pochybením orgánů činných v přípravném řízením trestním je nerespektování zásady materiální pravdy (§ 2 odst.5 trestního řádu). Základem každého smysluplně fungujícího státu jsou totiž pravda, spravedlnost a mír, resp. i společenský smír, který lze nastolit právě jen na základě spravedlnosti, pravdy a rovnosti občanů před zákonem. Bude-li proto jakékoliv trestní řízení založeno na lži (a lží je i manipulace s důkazy a jejich zatajování), otřese to důvěrou občanů ve spravedlnost a právo a tudíž i samotnými základy právního státu. Nechť je tedy připomenuta první věta § 2 odst.5 trestního řádu:

„Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.“

Protože jakýkoliv trestný čin má čtyři zákonné znaky (objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku), jsou orgány činné v trestním řízení povinny spolehlivě prokázat existenci všech čtyř a nesmí se uchýlit k jakýmkoliv důkazně nepodloženým dohadům, spekulacím, fantaziím anebo dokonce paranoidním fabulacím (tj. bájným podezřívavým smyšlenkám) – natož aby v zájmu potvrzení svých představ a verzí důkazy zatajovali, manipulovali s nimi anebo je účelově vyráběli, což se v poslední době stalo několikrát. Markantní byl zejména případ brigádního generála Vladimíra Halenky a jeho fiktivně vytvořené „organizované skupiny“ z r.2015 (jaká podobnost s „protistátními skupinami“ z padesátých let!), ohledně kterého až v r.2018 Městský soud v Praze konstatoval naprosté selhání orgánů činných v trestním řízení, úmyslnou manipulaci s důkazy i odposlechy a úmyslné zatajování důkazů svědčících ve prospěch obžalovaných. Podobně se v r.2020 vyjádřil i Vrchní soud v Praze, který sice vrátil věc do přípravného řízení, avšak současně uvedl, že ani jeden z obžalovaných nebyl postaven před soud důvodně, podaná obžaloba byla nedostatečně důkazně podložená a byla založena na manipulaci s důkazy blížící se jejich zatajení. Přitom také tento případ (stejně jako tomu bylo u premiéra Nečase) byl zahájen masivním nočním zásahem ÚOOZ v bytě generála Halenky, odkud byl odvezen v poutech, načež následovalo podobně zkreslené informování veřejnosti o jakémsi obrovském zločinném spolčení na Ministerstvu obrany a poté cíleně manipulativní vyšetřování pod tehdejším vedením současného ambiciózního „policejního politika“ a dozorového státního zástupce. Za takové noční razie a cílené vyrábění vyhovujících důkazů by se nemusela stydět nejen StB, ale ani středověká inkvizice. Úžas přitom vzbuzuje především skutečnost, že takové zneužití moci, bezdůvodné zostuzení vysokého armádního důstojníka a hrubé porušení trestního řádu prošlo v našem údajně demokratickém právním státě téměř bez povšimnutí. To už si občané na zneužívání moci natolik zvykli, že jsou k němu zcela lhostejní? Vždyť příště se to může týkat i jich anebo někoho z jejich blízkých! Každá nespravedlnost, křivda anebo úřední zvůle jsou přece ohrožením samotných základů státu! Cožpak to státním zástupcům na jejich školeních nikdy nikdo neřekl? „Iustitia regnorum fundamentum est!“ (Spravedlnost je základem států).

Jakékoliv stíhání „na zkoušku“ (“co to udělá?“) je v nejhrubším rozporu s článkem 8 odst.2 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Důvody pro trestní postih si tedy nikdo nesmí vymýšlet a zejména nesmí manipulovat veřejným míněním na podporu svých subjektivních představ o tom, co je a co není trestné. Protože se takové postupy kvůli nedostatku hmotné a dokonce i trestní odpovědnosti provinilých státních zástupců neustále opakují (chybí jim totiž výchovné záporné emoce z kárného řízení), poškozuje to nejen právní vědomí občanů, ale i celkovou pověst státního zastupitelství a těch poctivých státních zástupců, kteří nejenže respektují právní normy, ale doposud si zachovali zdravý rozum, uvážlivost, poctivost, slušnost a cit pro spravedlnost a přiměřenost (ekvitu).

Naše republika je nepochybně plná zlořádů (nemravností) a mafiánských praktik, na kterých se výraznou měrou podíleli a stále ještě podílejí mnozí naši politici, formálně i neformálně organizovaní v nejrůznějších „svazech známých“. Bylo však tomu i za minulého režimu, kdy existoval pouze jeden mafiánský „svaz známých“, proti jehož členům bylo velice nesnadné bojovat. I tehdy však byl trestní postih funkcionářů a členů KSČ možný, pokud byl spolehlivě podepřen důkazy (většinou se jednalo o hospodářskou kriminalitu čili obyčejnou „zlodějnu“). Žádný tehdejší prokurátor by se totiž neodvážil k takovým právním experimentům, jaké předvádějí někteří současní státní zástupci, neboť v případě zprošťujícího rozsudku v trestní věci funkcionáře anebo i prostého člena KSČ by ve své funkci velice rychle skončil. Ostatně každý zprošťující rozsudek byl tehdy projednáván na pracovních poradách jako nekvalitní prokurátorská práce (tj. zmetek) a v případě opakování takových zmetků to mohlo skončit i kárným řízením.

Manifestačními a důkazně i právně nepodloženými pokusy o trestní represi politiků, generálů, podnikatelů a představitelů státní správy i místní samosprávy lze nastolit pouze právní nejistotu a strach. Nezřídka lze přitom nabýt dojmu, že vyvolávání právní nejistoty a strachu je hlavním cílem některých státních zástupců, kteří si tak upevňují pocit své moci, společenské důležitosti i morální převahy. Takoví státní zástupci by však podle žalostných výsledků své práce měli by být urychleně zbaveni funkcí, přinuceni k zaplacení všech škod, které způsobili, a případně i hospitalizováni v nějakém psychiatrickém zařízení, neboť vzhledem ke své neustále se prohlubující psychické a mravní deformaci jsou obecně nebezpeční.

„Povaha je člověku démonem.“
(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

Nekontrolovatelní a nepostižitelní státní zástupci tedy snadno dokáží učinit z postotalitní demokracie inkvizitorskou totalitu. Kdo tomu dokáže zabránit? Kdyby žil přesvědčený římský republikán Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) a viděl některé naše současné státní zástupce, jak ve vlastní anebo cizí režii lžou, křiví právo a týrají lidi, asi by v hrůze ustrnul a své tři slavné úvodní věty z řeči proti Catilinovi (Quousque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?) by pozměnil takto:

„Jak dlouho ještě, státní zástupci, budete zneužívat naší trpělivosti?
Jak dlouho si ještě s námi budete v tom vašem pominutí smyslů zahrávat?
Kam až vás dožene vaše opovážlivost nemající zábran?“

V Plzni dne 6.12.2022 JUDr.Oldřich H e i n