První místopředseda hnutí ANO 2011 totiž vypadá nějak podezřele

V posledních dnech se na politické scéně řešila řada klíčových změn. Jednou z nich byl návrh zákona o povinnosti prokazování původu majetku. Jaroslav Faltýnek v Událostech, komentářích na České televizi 18. května mimo jiné pronesl: „dneska je to tak, že stát by měl prokázat daňovému poplatníkovi, že ty příjmy nezdanil. A my to chceme otočit. My se k tomu hrdě hlásíme.“ Za pár minut tomu nasadil korunu: „a nazdar jako – protiústavní neprotiústavní.“

V duchu jsem doufal, že už se s něčím podobným v dnešní době nesetkám. Podobné nápady jsem slyšel tak leda od těch pár komunistů, kteří jsou schopní hájit i vykonstruované procesy, případně od lidí, kteří se nikdy ani na minutu nad principy právního státu nezamysleli. Nevím, zda by se pan Faltýnek zařadil do některé z těchto skupin, nebo zda buduje nějakou vlastní. Tak jako tak jsou tato slova v právním státě zkrátka skandální, stejně jako celý návrh zákona.

Co mě ale překvapuje, s jak vlažným odporem, nebo dokonce přímo podporou se tento návrh setkává. Zejména v kontextu toho, o jak závažné boření právního státu se jedná. Odstavuje totiž jeden z nejzákladnějších ústavních principů - presumpci neviny.

Zcela v tomto textu přecházím další aspekt protiústavnosti a tím je nezbytnost svědčit sám proti sobě, který by si zasloužil svůj vlastní článek. Pokud si vás totiž nejasným způsobem vybere finanční úřad a bude od vás chtít dokázat legální původ majetku, nebudete moci využít ústavou zaručeného práva nevypovídat proti sobě (resp. osobě, jejíž újmu byste vnímali stejně jakou svou vlastní). Pravděpodobně vám nikdo toto právo upírat nebude, ale v případě odepření výpovědi byste fakticky nevysvětlili původ svého majetku a byl by vám dodaněn. V takovém případě byste byli sankcionováni za využití svého ústavního práva. A to je v právním státě nepředstavitelné.

Presumpce neviny – základní kámen spravedlnosti

Předpoklad viny nemůže nikdy vést ke spravedlnosti a nedává tak smysl. Nevina se totiž z logiky věci nedá dokázat. Prokázat se dá jen vina. Nařčení je nejsnazší věc na světě. Nařknout vás může kdokoliv z čehokoliv. V případě presumpce viny byste se museli být schopní obhájit proti jakémukoliv myslitelnému nařčení. Znamenalo by to, že byste si museli nepřetržitě od kolébky až po hrob pořizovat alibi, zaznamenávat všechny své kroky, archivovat záznamy svých hovorů, činnosti na Internetu, zkrátka celého svého života. A ani to by vám pravděpodobně nestačilo, protože nikdy nedokážete předjímat vše.

Princip presumpce neviny je naprosto nezbytný pro existenci spravedlnosti. Jen díky němu leží důkazní břemeno na tom, kdo se rozhodl nařknout.

Když lidé říkají: „pokud si někdo nakradl peníze, ať jsou mu zabaveny,“ tak já zcela souhlasím. Ale to se ostatně celou dobu děje a na to mají orgány činné v trestním řízení celou škálu nástrojů. Pokud někde zmizí peníze, policie to prošetří, domnělého viníka obviní, ten stane před soudem a pokud je mu prokázána vina, nakradené peníze jsou mu zabaveny.

Zločin bez oběti

Tento návrh zákona ale zavádí princip, jehož absurdnost bych karikoval na případu vražd. Představme si, že policie prošetří všechny vraždy, které se v zemi stanou, obviní domnělé viníky, některé u soudu usvědčí. A za ty vraždy, na které bude chybět viník, se zavřou lidé, kterým sice nebyla prokázána vina, ale vypadají podezřele. Nedostanou však plný trest, ale jen 30 %. Ba co víc, možná těch podezřelých zavřou více, protože oběť není podle tohoto zákona vůbec potřeba.

Jdeme navíc úplně pozpátku, než je v prokazování trestné činnosti běžné. Zatímco normálně napřed najdeme mrtvolu, pak hledáme nůž od krve a nakonec podle otisků vypátráme, kdo ho použil a toho obviníme z vraždy, v tomto případě je to však zcela opačně. Napřed hledáme někoho, kdo vypadá podezřele. Pak ho přimějeme, aby nám dokázal, že na žádném jeho noži není krev. Pokud nám nedodá všechny a nějaký chybí, tak ho potrestáme. A mrtvolu nakonec ani nehledáme. To je přece zvrácené!

Institucionalizovaná nespravedlnost

Je rozdíl mezi nedosažením spravedlnosti a dosažením nespravedlnosti. Pokud někdo ukradne peníze a nám se nepodaří zjistit, kdo to byl a toho dotyčného potrestat, pak se nepodařilo dosáhnout spravedlnosti. Pokud však potrestáme za krádež někoho, kdo to neudělal, pak jsme dosáhli nespravedlnosti. To jsou dvě zcela jiné věci a ta druhá je podstatně závažnější chybou.

V zásadě nelze mít právní systém, který by jednoho z těchto nedostatků nedosahoval. A když si naše civilizace volila, zda je lepší nepotrestat vinného nebo potrestat nevinného, jednoznačně zvolila první možnost.

Pevně doufám, že má v našem demokratickém systému alespoň jedna složka dostatek rozumu, aby zákon vetovala a přiměla tak média odkrýt skutečnou zrůdnost návrhu. Osobně však sázím až na Ústavní soud. V opačném případě by se z naší země opět stalo místo, kde nechcete žít.

Autor je místopředseda Svobodných