I ti, co bydlí, mají právo na klidné bydlení. Nechtějí platit za dlužníky...
I v bydlení jsou práva nedělitelná.

Nedojde-li v jednání Poslanecké sněmovny ještě na poslední chvíli k nějaké podstatné změně, bude nutno mezi nezbytná a naléhavá legislativní opatření, která však zůstala mimo pozornost většiny našich zákonodárců, zařadit i řešení nadále zcela nepřijatelné situace, do které se dostávají družstevníci v bytových družstvech nebo vlastníci bytů v souvislosti s přistěhováním „nájemců“ přinášejících pronajímatelům zisk ze sociálních dávek, což se nazývaný „obchod s chudobou“.

Problém si sice uvědomují jak ministr spravedlnosti , tak ministryně práce a sociálních věcí, zatím však bez legislativních návrhů. Naopak ve Sněmovně již dlouho leží návrhy poslance Tejce a dalších (tisk č. 920) a poslance Fiedlera a dalších (tisk č. 783), které řeší některé části z těchto problémů, ale marně se zatím snaží o své zařazení na jednání Sněmovny.

O co jde, je obecně známo: majitelé desítek a někdy i stovek bytů v nich ubytovávají ty, kteří nemají, jak se korektně říká, „kompetenci k bydlení“, tedy devastují domy a byty a jejich způsob života je neslučitelný s bydlením a životem ostatních nájemců bytů v domě. A sociální dávky, které stát vyplácí k zajištění bydlení těchto občanů, tito pronajímatelé nepřijatelně inkasují jako svůj zisk, aniž by se na placení dodávek elektřiny , vody apod. podíleli. Samozřejmě tak činí bez vědomí, natož pak souhlasu ostatních vlastníků bytů v domě, se všemi z toho plynoucími a dnes již známými důsledky: odstěhování normálních obyvatel nebo zoufalství a zadlužení těch, kteří se přestěhovat nemohou, devastace bytů a domů, pokles cen domů a bytů v okolí. Kde je pak chrana práv ostatních občanů?

Bydlení těchto „nekompetentních“ lidí je spíše předmětem úvah o diskriminaci než seriozních legislativních kroků – a ani připravovaný zákon o sociálním bydlení (ZSB) s tím mnoho neudělá. Právě naopak. Potřeba řešení toho problému se právě v souvislosti s projednáváním tohoto zákona stává ještě více naléhavá. Ten totiž předpokládá, že obce, pokud se do systému přihlásí, nebo Státní fond rozvoje bydlení budou mít povinnost zajistit „osobám v bytové nouzi“ byty. Ale kde se potřebné byty vezmou? Postavíme? Tomu snad nikdo nevěří. A tak jedinou cestou asi bude, aby se ti, kteří mají byty zajistit, dohodli se současnými vlastníky bytů a uzavřeli s nimi podle § 16 ZSB „smlouvu o poskytnutí bytu do sociálního bytového fondu“. Ale kdo nejspíš takové byty poskytne a kdo bude pobírat od státu peníze za ubytování „sociálně slabých“? No přece ti dnes opovrhovaní „obchodníci s chudobou“, kteří se náhle změní ve vážené podnikatele, kteří poskytnou státu své byty k realizaci sociálního bydlení!

Legislativní řešení tohoto problému není nikterak revoluční a nevyžaduje nějaké zásadní změny právních poměrů. Je jen třeba si uvědomit, že podle ustanovení § 1159 občanského zákoníků bytová jednotka není pouze samotný byt, ale neodmyslitelně je sní spojen i podíl na společných částech domu. Tyto společné prostory jsou pak v následujícím § 1160 definovány jako prostory a zařízení, které mají sloužit všem vlastníkům bytů společně. A jestliže tedy má něco sloužit všem společně, není asi nikterak revoluční představa, že by se k nakládání s takovými prostory měli asi také ostatní vlastníci vyjádřit. Především pak za situace, kdy má být bytová jednotka předmětem prodeje. Vrací-li se zákonem č. 460/2016Sb. a zcela správně do občanského zákoníku od příštího roku předkupní právo spoluvlastníků, sotva lze cokoliv rozumného namítnout proti obdobné právní úpravě, která by se týkala i bytových jednotek. Aby byla chráněna práva všech, nejen některých.

(zkrácené publikováno 11.4. v Právu)