O tom, že to novináři nemají s politiky lehké, nemůže být pochyb. Jsou podezíraví, vztahovační, na slovo skoupí. Touží po všelijakých vládních vlnkách a ukrutně zle snášejí, když jim někdo vytrvale kouká pod prsty. Jak je tomu ale opačně? Chovají se žurnalisté veskrze nezaujatě, racionálně, odpovědně?

Jsme svědky nekonečné války dvou velmocí. Té první, politické, odvozené z vůle voličů, a takzvané sedmé, závislé na konzumentech – čtenářích, divácích, posluchačích. Z hitparády oblíbenosti profesí vyplývá, že lidé mnohem více věří novinářům než politikům. Jejich vliv na veřejné mínění je o to silnější.

Jedna skupina se bez druhé neobejde, přesto spolu ustavičně bojují. Prakticky všude na světě, s mimořádnou houževnatostí však zejména v postkomunistických zemích.

Desítky komentářů věnujících se čerstvému tiskovému zákonu na Slovensku mě přiměly, abych si danou normu prostudoval. Dodávám, že asi jako jeden z mála. Nezbývá mi totiž, než se - velmi nepopulárně - předlohy vypracované vládou Roberta Fica zastat.

Nedělám si iluze, že u jejího zrodu stála touha po pomstě nebo alespoň hloupá zlomyslnost. Zákon sám o sobě však žádnou svobodu slova, jak je v českých médiích, a to i v dopise pěti šéfredaktorů slovenskému prezidentovi Gašparovičovi, prezentováno, neomezuje. Při troše drzosti bych mohl naopak uvést, že místo cenzury umožňuje vstup do médií prakticky komukoliv.

Poté, co byly problémové body po intervenci ze zahraničí, zejména z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ze zákona vyndány, zůstaly v něm pouze dvě diskutabilní pasáže: právo na odpověď a právo na dodatečné oznámení. S nimi se pojí stěžejní nepřesnosti a mýty.

Šéfredaktoři Týdne, MF Dnes, Práva, Hospodářských novin a Lidových novin nemají pravdu, když tvrdí, že „povinnost médií zveřejňovat pod hrozbou finační sankce odpovědi a reakce na jakoukoliv informaci média do značné míry sváže a omezí, odradí čtenáře a ve svém důsledku významně okleští svobodu slova.“ Už termíny jako „jakoukoliv“ nebo „sváže a omezí“ jsou zavádějící. Nepozorným čtenářem zákona byl i jindy výstižný komentátor Práva Jiří Hanák, když popsal slovenskou praxi takto: „Noviny uveřejní informaci, že Josef Novák je vyšetřován pro podivnou privatizaci něčeho. Bude-li se cítit dotčen takovým nepatřičným zásahem do svého soukromí, vstoupí v sílu ona specifičnost Ficova tiskového zákona. Noviny budou mít dvě možnosti. Buď odpověď neotisknou, a za to jim pak soud bez jakéhokoli zkoumání automaticky napaří padesáti až stopadesátitisícovou pokutu – tuto zastrašovací sazbu zákon, na rozdíl od úpravy české, výslovně uvádí. Nebo ji uveřejní podle zákona, tj. na stejném místě, stejným písmem a ve stejném rozsahu, jako byla prezentována ona informace.“ Tolik nepřesný Jiří Hanák.

Slovenský zákon přitom požaduje po stěžovatelích, aby v přiměřeném rozsahu zdůvodnili, v čem se tvrzení, které je pobouřilo, dotklo jejich cti, důstojnosti či dobré pověsti. Když jim vydavatelé nevyhoví, mohou se obrátit na soud. Ten pak o případné opravě, odpovědi či dodatečném oznámení nějak rozhodne. Nic tedy není automatické a v rozporu se svobodou slova.

K čemu mohou být ony tři instituty vůbec dobré? Když o vás noviny napíší, že jste rozvedený, a přitom jste svobodný, máte nárok na opravu. Pokud uvedou, že se vaše jméno nachází ve svazcích Státní bezpečnosti, máte právo na odpověď, v níž připomenete, že nejste v archívech zmiňován coby agent, nýbrž jako sledovaná osoba. A jestliže se o sobě dočtete pravdivou informaci, že na vás bylo podáno trestní oznámení, máte nárok žádat, aby posléze bylo též uvedeno, že ono trestní oznámení bylo odloženo.

Není nic snazšího, než člověka očernit, a není nic těžšího, než falešné obvinění vyvrátit. Sdělovací prostředky lační po senzacích. Rády uvedou, že jste v maléru až po uši. O tom, že se z něj vylížete bez ztráty květinky, klidně pomlčí. Takové zprávy netáhnou.

Odhlédněme na chvíli od skutečnosti, že levicový premiér Robert Fico není miláčkem slovenských novinářů a že sám s nimi zachází dost tvrdě. Mimochodem, kdyby byl chytřejší, s médii by neválčil a třeba by získal ve veřejnosti podporu ještě vyšší než je ta dnešní, beztak dost vysoká. Anebo že by mu u voličů střety se sdělovacími prostředky pomáhaly?

Vydavatelům a šéfredaktorům jde hlavně o to, aby jim nikdo nefušoval do obsahu novin a třídění informací. Hájí přesně dané ekonomické zájmy. A stěžují si, že jim politici zasahují do soukromého podnikání.

Zajímavě na tento trend zareagoval tajemník prezidenta Klause Ladislav Jakl, když na serveru iDnes (na NP zde - pozn. red.) napsal: „Novináři v mnoha ohledech nechtějí být měřeni stejným metrem, chtějí oproti běžnému občanu mnoho výhod a pak se diví, že na ně není pohlíženo jako na zaměstnance svobodně fungujícího byznysu, ale jako na ruku veřejného zájmu. Sami sebe postátňují a pak se diví, jsou-li následně postátňováni.“ Jaklovo vidění světa mi bylo vždy vzdálené, ale v něčem hřebíček na hlavičku uhodil. Jistá exkluzivita, privilegovanost postavení s sebou nese i odpovědnost. Včetně odpovědnosti vůči těm, o nichž je ne vždy eticky a pravdivě psáno.

Slovenský tiskový zákon dává možnost se pod pohrůžkou finační sankce – stanovené ovšem nikoli státním úřadem, nýbrž soudem - bránit před informacemi nepravdivými, nepřesnými či neúplnými. Zároveň ale platí, že ministerstva a další státní orgány, které nejsou právnickými osobami, žalovat nemohou. Zákon vede média k pečlivosti a stokrát skloňované odpovědnosti. I takto lze na diskusi kolem něj pohlížet. Ne skrze politiky, kteří chtějí bič na nepříjemné novináře, ale skrze žurnalisty, jejichž polovičaté a občas i zaujaté výkony můžeme zhusta sledovat také v českém prostředí. Kdo se jimi cítí být dotčen, může se obrátit na soud a doufat, že rozhodne dříve, než se odebere na věčnost. Dokud nezačnou fungovat specializované a neprodleně rozhodující tiskové senáty, není od věci zpřesňovat a zpřísňovat legislativu.

Ze všeho nejlepší by ale bylo nabroušenou válečnou sekeru zakopat. Alespoň mezi poctivými politiky a poctivými novináři. Ti první mají za úkol moudře a ke spokojenosti občanů spravovat zemi, druzí pak přinášet zprávy, názory, analýzy, včetně rozkrývání chyb a omylů. Kdyby se jedné kategorii podařilo tu druhou vymazat z povrchu zemského, mohla by demokracie na následky provedené amputace bleskurychle vykrvácet.

Vysíláno 22.4.2008 na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6