Často slyšíme samochválu na naše zdravotnictví a na úroveň poskytované péče. Souhlasím, že oproti Angole nebo KLDR jsme na tom dobře. Ovšem ve srovnání například s Německem, Belgií, Nizozemím a Norskem máme co dohánět. To se týká i chování některých zdravotníků. Co říci na to, že gymnaziální profesorka se promění v ordinaci na „bábi“.

Důchodce na „dědu“. Někdy se zdá, že si tuto proměnu některá sestra vychutnává s vědomím, že dotyčný ani nemůže mít vnuky. Padesátiletému podnikateli, jehož předkové pocházejí z Vietnamu, se prostě tyká. Etiketa (pravidla slušného chování) rovněž vyžaduje používání akademických titulů při společenském styku a samozřejmě i při poskytování zdravotní péče. Na rozdíl od toho v našem případě panem doktorem se stává jen lékař a pacienti jsou jakýchkoliv akademických titulů zbaveni. Například universitní profesor s desítkami publikovaných odborných děl a bezpočtem článků je dědou nebo nanejvýš panem X. Zdá se, že zde ze strany zdravotnického personálu jde o lezení do zadku nadřízenému. Jen nadřízený lékař má nárok na používání akademického titulu a ostatní (zejména pacienti) tento nárok ztrácejí. Takto vysokoškolský profesor s nepřehlédnutelnou publikační činností se stává ničím a lékař i bez atestace je váženým panem doktorem. Vzniká otázka, zda zde nejde o nějaký stupeň vedoucí k adoraci nadřízeného. Jinak v „lepších“ případech se používá akademický titul jen a pouze v negativním významu (například pan profesor se nám posral nebo pochcal). Přitom personál se ani nestará o to, zda jej při pronášení takových výroků někdo jiný slyší.

Naštěstí se jedná o menšinu pracovišť. Například již na středních zdravotních školách se probírá etiketa ve zdravotnictví. Asi někde místo etikety měli marxismus-leninismus, který zdravotníkům byl a je na nic. Jeho výuka dokonce byla škodlivá. Nedostalo se na hodiny slušného chování.

Pravidla společenského chování jsou předmětem různých knih. Můžeme zejména poukázat na publikace o etiketě od Ladislava Špačka. Daleko závažnější je konstatování, že zde nejde jen o nezávazná pravidla, ale přímo o právo, které jsou povinny osoby působící ve zdravotnictví dodržovat. Toto je jasně vyjádřeno například v zákoně o zdravotních službách. Podle ustanovení § 28 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách má pacient právo zejména na úctu, důstojné zacházení a ohleduplnost.

Navíc při porušování tohoto zákona nepůjde o nedbalost, ale vždy o úmysl. Delikvent přinejmenším ví, že svým jednáním může právo porušit.