PRÁVO: Hříchy advokátů
Zvláště mě zajímají advokáti, kteří jsou obecně nepřehlédnutelní. Někdy jsou nedocenitelnými pomocníky. Stává se dokonce, že najdou ke klientovi osobní vztah a bojují za něj jako za vlastní dítě. Ale jindy si hledí více svých dobrých vztahů se soudci a vedou obhajobu zdrženlivě, čímž nakonec mohou klienta i poškodit. A někdy svému chráněnci přímo ublíží např. tím, že mu poradí, aby soudu předestřel nějakou nepravdivou historku. Obžalovaný se pak při výslechu do vymyšleného příběhu zamotá, soud lež odhalí a zaujme k němu nevraživý postoj. Znám i případy, kdy obhájce poradí obžalovanému, aby se neodvolal proti uložení mírného nebo dokonce podmíněného trestu, ačkoli „zašpiněný“ trestní rejstřík mu pak ztěžuje život.
Za nejcitlivější stránku působení advokátů považuji okolnost, že stát použití jejich služeb v některých případech stranám řízení vnucuje zákonem a v případě použití obhájce ex offo při nutné obhajobě přímo určí, kdo bude hájit práva obžalovaného. Stát tedy rozhoduje, určuje, ale za úroveň vnucené služby ani za důsledky jejího případného selhání neručí. Občan se v takovém případě stává proti své vůli rukojmím advokáta na své riziko. Pro srovnání uvádím, že stížnost k štrasburskému Evropskému soudu pro lidská práva může podat každý, a to podle osnovy, uveřejněné na internetu. Při podání dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a ústavní stížnosti musí stěžovatel použít služeb advokáta. Honoráře za zpracování podání jsou v těchto případech obvykle dosti vysoké a někteří advokáti se objednávky ujmou, i kdyby předem věděli, že zákonné podmínky pro přeložení mimořádného opravného prostředku nelze naplnit, čili neúspěch je dán předem.
Závažnost problému jsem si v těchto dnech uvědomil na „příkladu ze života“, který sice není častý, nikoli však zcela výjimečný. Jistý pan advokát přijal zakázku na sepsání ústavní stížnosti od rodičů mladého odsouzeného a při jejím přijetí si nechal slušně zaplatit. Jejich syn se nešťastnou shodou okolností dostal do situace, která vyústila v násilný trestný čin, a to právě v době, kdy si založil rodinu. V době mezi prvostupňovým řízením a odvoláním se stal otcem. Trest je dost vysoký na to, aby mladou matku odradil od čekání na jeho návrat. Případné zmírnění trestu cestou uplatnění mimořádných opravných prostředků tak má pro celou rodinu přímo osudový význam.
Lhůta pro podání ústavní stížnosti je 60 dní od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku a na rozdíl od obecných soudů podání musí být v poslední den skutečně doručena (nikoli jen podána k poštovní přepravě). Je docela běžné, že advokáti, kteří stíhají podání ústavní stížnosti na poslední chvíli, se pojišťují tím, že ji posílají nejen poštou, ale i faxem.
Advokátovi v době přijetí zakázky zbýval do vypršení lhůty nejméně měsíc. Protože jsem případ sledoval, vím, že zadavatelé mu několikrát zakázku připomněli a vždy byli ujištěni, že se o včasnost podání nemusí stachovat. Lhůta vypršela začátkem září loňského roku.
Souběžně podal spolek Šalamoun podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Přezkumné řízení k podnětu bylo po podání ústavní stížnosti přerušeno až do rozhodnutí ústavního soudu s tím, že o jeho obnovení bylo nutné znova požádat.
Čas utíkal, nic se nedělo. I když na rozhodnutí Ústavního soudu ČR se někdy čeká rok i déle, před několika dny jsem rodiče přiměl, aby se pana advokáta dotázali, zda ví něco o osudu stížnosti. Dověděli se, že soud ji odmítl usnesením z 15. února 2010. Nevěděl, kdy mu byla doručena a s jejím vydáním ještě týden otálel.
Ústavní soud ČR se meritem ústavní stížnosti vůbec nezabýval a odmítl ji kvůli opožděnému doručení. Advokát ji předal k poštovní přepravě v poslední den lhůty, kdy již měla být doručena, a „vylepšil“ to tím, že ji poslal na Nejvyšší soud ČR. Odtamtud ji sice okamžitě zanesli na místo určení, ale opoždění zásilky se tím nenapravilo.
Bilance advokátovy „dovednosti“ je nemilá. Především svého klienta připravil o právo použít významný mimořádný opravný prostředek, jehož použitím se mohl domoci podstatného zmírnění trestu. Současná zákonná úprava neumožňuje stěžovateli podat stížnost znova v náhradní lhůtě, pokud bylo její včasné doručení zmařeno třetí osobou.
Za druhé vyvolal osmiměsíční zbytečné průtahy v přezkumném řízení k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. O podnětu mohlo být již dávno rozhodnuto a v případě kladného vyřízení by možná dnes již bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto.
Za těchto okolností bych očekával, že se advokát zadavateli zakázky omluví a zcela samozřejmě vrátí honorář za práci, kterou svou neodpovědností zmarnil. Nestalo se.
Zadavatelé mají samozřejmě možnost vymáhat náhradu škody a na advokáta si stěžovat České advokátní komoře. V obou případech zřejmě uspějí. Nepřímé škody, způsobené jejich synovi a potažmo celé rodině zbytečným čekáním na projednání ústavní stížnosti jsou ale nenapravitelné.
