Ctihodný Senát zamítl ve středu 26. března návrh novely trestního zákona, zakazujícího propagaci komunismu a nacismu a používání jejich symbolů. Komunisté tak nadále zůstávají dobře hájenou zvěří v oboře novodobé „národní fronty“. Ztroskotal další pokus o omezení jejich rozvoje mocenskými prostředky. Je pozoruhodné, že hlavní zásluhu na jeho neslavném konci mají senátoři ODS. Povedou se jistě různé nelichotivé úvahy o tom, proč právě oni, ale nakonec to není důležité. Historie všech podobných pokusů jednoznačně potvrzuje nepříjemnou pravdu, že komunisté jsou pevnou součástí polistopadové „nové národní fronty“ uzavřeného systému parlamentních stran, s kterou všechny ostatní strany příležitostně nacházejí společnou řeč, ať již v skrytu nebo otevřeně.

Vážný zájem na jejich vytlačení z politického života mocenskými prostředky proto mohou mít pouze političtí blouznivci typu senátorů Mejstříka a Štětiny, pokud jim ovšem lze věřit, že hlásané názory skutečně myslí vážně. Politické strany by se sice po zákazu KSČM jistě rády rozdělily o hlasy jejích opuštěných voličů, ale dojde-li na lámání chleba, raději si na ně nechají zajít chuť, protože nechtějí riskovat uzavření dveří k případnému účelovému spojenectví s komunisty útokem na jejich existenci, jehož zdar je nejistý. Ke cti komunistů a bohužel k necti ostatních parlamentních stran musíme připustit, že jejich síla nespočívá jen v použitelnosti k vyvažování sil v parlamentních kuhhandlech, ale stejně tak v názorové důslednosti a čitelnosti, nezkorumpovanosti a nadprůměrné kvalitě jejich parlamentní reprezentace.

Nebýt toho, že za sebou jako kouli na noze vlečou zátěž zločinů svých předlistopadových předchůdců a dokonce jsou hrdí na jejich pochybné „zásluhy“ o vyvolání nejhlubšího materiálního a mravního úpadku země v jejích novodobých dějinách a o její potupnou okupaci cizími vojsky, byli by ideální složkou parlamentu demokratického státu. Potíž je ovšem právě v tom „nebýt toho…“.

Vlastně jediným aspoň symbolickým úspěchem o stavění legislativních hrází zmrtvýchvstání strašidla komunismu v naší vlasti je přijetí zákona 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu a začlenění do trestního zákona paragrafu 261a, který stanoví, že „kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ Ovšem tyto právní normy mají spíše jen symbolický význam, protože způsob jejich využívání orgány státní moci je mění v bezcenné cáry papíru.

Důkazem tohoto tvrzení je netečnost, s jakou orgány státní moci přijaly „Stanovisko Komunistické strany Čech a Moravy k 60. výročí únorových událostí v r. 1948“, přijaté 29. února 2008 Výkonným výborem ÚV KSČM, v němž se komunistický puč z 28. února 1948 prohlašuje za ústavně provedenou revoluci, jako by tisíce ozbrojených milicionářů v ulicích, řvoucí davy, násilné obsazování důležitých institucí, vyhazování politických odpůrců ze zaměstnání, zatýkání a věznění či vyvlastňování bez náhrady byly ústavními nástroji tvorby politiky demokratického státu. KSČM se ve stanovisku „hlásí k revolučnímu základu Února 1948 a vysoce oceňuje práci a obětavost generaci budovatelů první formy socialismu, které se na prosazení této cesty a následném rozvíjení jejích pozitivních stránek podílely.“

Mimo několika bezzubých prohlášení politiků „Stanovisko“ nevyvolalo žádnou odezvu státních orgánů, pokud se někdo ozval hlasitěji, byli to především občanští aktivisté. Patrně nejdůraznější byl disident John Bok, předseda spolku Šalamoun, jenž sáhl po nástroji, jenž je mu nejbližší: po trestním právu. Odpověď státního zastupitelství na jeho trestní oznámení byla ale výrazně prokomunistická: náměstkyně obvodního státního zástupce pro Prahu 1 Marie Toťová mu sdělila, že výroky „Stanoviska“ „prokazatelně nesměřují k schvalování či ospravedlňování komunistického genocidia nebo jiných zločinů komunistů proti lidskosti“, takže jeho „podání lze posoudit jako občanský nesouhlas s názory KSČM, nelze však takovéto jednání kriminalizovat v rámci trestního řízení.“

Bylo by nad rámec tohoto článku pustit se do podrobné polemiky s obsahem jejího sdělení, v každém případě její vystoupení je jedním z varovných signálů o skutečném postoji státního zastupitelství jako celku k ochraně ústavního pořádku země před nebezpečím ohrožení demokracie posilováním protidemokratických sil. Postavení státních zastupitelství v soustavě orgánů ochrany veřejného pořádku a jejich způsob činnosti jsou velmi blízké postavení a stylu činnosti předlistopadové prokuratury, tedy kopie prokuratury sovětské. Přežívající duch padesátých let v nich posiluje obsazení velké části vedoucích míst předlistopadovými prokurátory.

Nevím, zda státní zástupkyně, která pohřbila trestní oznámení Johna Boka, patří ke „starým strukturám“ či již k mladé generaci, která dozrávala v podmínkách potlačování historického povědomí národa a která od ztráty víry ve skomírající komunismus přešla rovnýma nohama do apolitičnosti dosahující rozměrů politické slepoty, neschopnosti orientovat se v politických poměrech. V každém případě její názor musím odmítnout, protože oslava únorového puče ve „Stanovisku“ v sobě automaticky zahrnuje schvalování ozbrojeného násilí při uchopení moci, přivolání okupačních vojsk k potlačení vůle vlastního národa, politických represí, věznění a popravování nevinných lidí, čili je oslavou prvků komunistického genocidia v tom smyslu, jaký sama cituje ze zákona. Z obrazu Února totiž nelze „vyříznout“ jen čistý socialistický zápal agitací zblblých mas a na vše ostatní, k čemu otevřel dveře, naprosto zapomenout. Omluva KSČM spoluobčanům při vzniku strany za přehmaty a zločiny její předchůdkyně nevymazala spáchané zlo z historie.

Demokratické slabošství, projevované orgány činnými v trestním řízení při posuzování podobných prohlášení, jakým je výše zmíněné „Stanovisko“, a při vyhodnocování trestních oznámení tak dobře odůvodněných, jako je Bokovo, by se dalo tolerovat, kdybychom neměli historické zkušenosti. Klement Gottwald zneužíval všech vymožeností parlamentní demokracie předmnichovské republiky a její „parlamentní žvanírnu“ a tvářil se jako demokrat, odpůrce kolektivizace zemědělství a ctitel Ježíše Krista, až demokracii zakroutil krkem a také v ostatních ohledech se zachoval zcela odlišně od svých předúnorových slibů. Dnešní komunisté se tváří korektně, ale ideologický základ, jenž je spojuje se zločincem Gottwaldem, odmítají odložit. Nezbývá, než s nimi zacházet tomu přiměřeně, čili netrpět jim výstřelky. A státní zástupci by měli pečlivě studovat novodobou historii země.