Zapnu si televizní zprávy a z obrazovky na mě vybafne Vladimír Mlynář kňučící cosi o nespravedlivém soudním rozsudku. Otevřu přední deník a čtu celostránkový rozhovor s Mlynářem stěžujícím si na své odsouzení za „administrativní chybu“; ve stejném listu rozsudek nad Mlynářem pranýřuje jakýsi advokát. V nedělní televizní debatě pak Mlynář naříká, že ho soudkyně „nemá ráda“ a že se o ní z „dopisů od lidí“ dozvěděl závažné informace, o nichž přemýšlí, jak s nimi naložit. Masivní mediální kampaň za nepravomocně odsouzeného exministra Mlynáře během pár dní po rozsudku drtí všechny rekordy; Ivo Svoboda s Barborou Snopkovou by si o podobné přízni mohli nechat zdát.

Kauza je přitom bezesporu významná tím, že poprvé byl vládní činitel odsouzen za své pochybení ve funkci. Mlynář nepopírá, že spolu s Dušanem Chmelíčkem a Vítem Novotným vyvedl z rozpočtu sedm a půl milionu korun na rozjezd s. r. o., jíž hodlal svěřit správu elektronického obchodního věstníku s mnohamilionovými zisky zaručenými vládní vyhláškou. Když na nelegálnost postupu upozornilo ministerstvo financí, Mlynář „eseróčko“ zase zrušil a peníze nechal převést zpět. Exministr se hájí tím, že nevznikla žádná škoda a navíc prý nevěděl, že se něco takového nesmí; už na střední škole, kterou vystudoval, se učí o oddělení veřejného a soukromého práva.

Pro pochopení mediálního zemětřesení, jež po vynesení rozsudku vypuklo, stojí za to zmínit se pár slovy o identitě tří odsouzených. Exchartista Mlynář byl po listopadu 1989 novinářem. Jednoho podzimního dne roku 1997 mu zavolal prezident Havel a zeptal se ho, zda by nechtěl být ministrem; za několik měsíců se tak skutečně stalo. Dušan Chmelíček byl ředitelem České televize, po jehož odvolání na konci roku 2000 vypukla vzpoura zaměstnanců, Vít Novotný šéfem výroby tamtéž.

Všichni jsme si rovni, ale někteří z nás jsou si rovnější.

www.danes.cz