Zavraždíte na ulici dva lidi. Spácháte tím hnusný zločin a způsobíte nezměrné utrpení blízkým a pozůstalým. Zasloužíte trest podle trestního práva. Soudce podle různých okolností zvolí trest na spodní hranici příslušné sazby, v jejím prostředku nebo při horní hranici.

Až sem tomu všichni rozumíme. Než se začneme zaobírat tím, že příslušná sazba není jedna, ale je jich několik. Ne, nezáleží na míře vaší brutality či utrpení obětí, nezáleží na míře úkladnosti, nezáleží na případné projevené lítosti. To vše se počítá mezi zmíněné „různé okolnosti“, podle kterých soud volí výši trestu v rámci dané sazby. Záleží na motivaci. Na jejím základě je soud vázán uložením trestu v zásadně odlišně stanovených mezích.

Zabijete je pro peníze? Ze vzteku? Z bezcitnosti? Pro zábavu? Všechno jedno. Zabijete je kvůli tomu, že měli vlasy rovné, dlouhé a hnědé a o vás je známo, že lidi s takovými vlasy nesnášíte? Soud nemá jinou možnost než vám dát trest v jiné, vyšší sazbě.

Nikdy jsem nesouhlasil s tím, aby motivace k násilnému trestnému činu zakládala jeho zařazení do jinak vymezené trestní sazby. Možná ještě kdyby se k motivaci přihlíželo jako k jedné z okolností při volbě trestu uvnitř jedné sazby, dobrá. Ale aby byla důvodem, pro který soudce musí sáhnout povinně k vyšší sazbě než u stejného zločinu, spáchaného z jiných pohnutek, to se mi vždy zdálo být divným.

Rozumím argumentům obhájců takové úpravy. Různé motivace údajně zakládají různou míru společenské nebezpečnosti v tom, že zakládají různou tendenci pachatelů k opakování zločinu nebo je u nich vyšší riziko napodobování.

Vážně? Což známe z historie kriminalistiky málo případů sériových vrahů, kteří zabíjeli ze sexuálních či sadistických pohnutek? Copak zabíjení kvůli náboženství, jazyku či barvě vlasů u sériových vrahů nějak dominuje? Tady není řeč o terorismu, to je jiný typ kriminality, tady je řeč o vrazích z detektivek.

Proč máme tendenci na některé pohnutky k vraždění pohlížet shovívavěji než na jiné, bez ohledu na způsob provedení zločinu? Protože v mnohých z nás pučí neodolatelná touha soudit myšlenky a emoce. Protože si myslíme, že jejich odsouzením je vymýtíme z lidských charakterů a tím stvoříme nového člověka pro společnost budoucnosti. Je to projev sociálního inženýrství a nic jiného.

V našem trestním právu máme i trestný čin „podněcování nenávisti“. Nenávist patří mezi emoce. Jako strach, vášeň, radost, odpor, láska, obdiv, despekt, pohrdání a mnoho dalších. Lze je podněcovat všelijak. Třeba hudbou můžeme podněcovat melancholii, smutek, radost či rozkoš. Emoce jsou pozitivní i negativní, ale mnohdy záleží i na kontextu, vůči komu a za jakých okolností se vztahují. Je projevení nelibosti podněcováním nenávisti nebo dokonce nabádáním k trestnému činu?

V našem trestním právu máme navádění k trestnému činu. To může mít i explicitní podobu spoluúčasti na zločinu. Ale opravdu se nám zdá, že šířením obavy, strachu, obezřetnosti a možná i štítivosti můžeme někoho navést ke krvavému zločinu? To jsou lidé nějakými roboty bez vůle a vlastní zodpovědnosti?

Člověk musí vždy a za všech okolností odpovídat za své činy. Zdá se ale, že v obecném veřejném mínění, a hlavně v trestním právu i justiční praxi se smazává absolutně kardinální rozdíl mezi vraždou a zhnusením, mezi ublížením a straněním se, mezi výkřiky a nejsprostší kriminalitou. Konáme tak dvě nespravedlnosti v jenom. Soudíme (ve společenském i v justičním smyslu) za city, pocity, nálady, které jsou přirozeností člověka, a současně tak trochu vyviňujeme skutečné pachatele skutečných zločinů, protože ti jsou přece jen jakýmisi produkty atmosféry, kterou stvořili jiní.

Když poslouchám texty punkových kapel ze sedmdesátých let o tom, jak je třeba sníst kravaťáky, zprznit jim dcery, spálit banky a zavést spravedlnost, kdy všichni budou mít stejně, pomyslím si o autorech, že jsou to pitomci. Ale určitě by mě nenapadlo z nich dělat původce případu, kdy parta výrostků brutálně zavraždí dobře situovaný manželský pár, protože se jim líbí jeho bourák.

Mezi emocí a zločinem je nekonečná propast. Mezi básní a vraždou také. Tenhle příkop bych raději nezasypával.

Psáno pro časopis TO