Nedávno zpřísněný texaský zákon o potratech oživil v USA letité spory mezi zastánci „pro-life“ a „pro-choice“. Nejvyšší soud těsnou většinou jednoho hlasu odmítl platnost tohoto zákona zablokovat, jelikož regulace potratové praxe je podle ústavy plně v kompetenci jednotlivých států a nepřísluší o ní rozhodovat federálním orgánům.
Na obhájce „svobodné volby“, včetně amerického prezidenta Bidena, ale hlavně na kliniky „plánovaného rodičovství“ (tak se příznačně maskuje plánované NErodičovství), pro něž jsou potraty výnosným byznysem, působí ovšem tento krok texaských zákonodárců jako červený hadr na býka. Halasně se dovolávají „práva ženy nakládat s vlastním tělem“. Není asi náhodou, že stejné stanovisko zaujali i satanisté z The Satanic Temple v Salemu, kteří si dokonce reklamují „náboženskou svobodu“ pro potratové rituály svých členů. Argumentem „moje tělo – moje volba“ se nicméně šermuje nejen v Americe, stejně vehementně je prosazován zejména levicovými aktivisty u nás i jinde. Vždyť také první zemí, která potraty v moderní době legalizovala, bylo sovětské Rusko v roce 1920, následované po válce všemi jeho satelity ve východním bloku.
Hesla jako „práva žen“ a „svobodná volba“ zní zajisté velmi přitažlivě, dokud jsou takto obecná a nekonkrétní. Jakmile by se k nim připojilo upřesnění, o jaké právo a jakou volbu se konkrétně jedná, totiž o právo či svobodu zabít nenarozené dítě, jeví se věc v docela jiném světle. Proto potratoví aktivisté důsledně mávají pouze tou obecnou formulací, jíž nelze nic vytknout.
Řekněme si tedy v první řadě, že právo nakládat libovolně s vlastním tělem ani americký ani český právní řád vůbec nezná. Je to jen líbivý slogan, zdánlivě triviální: kdo jiný by měl mít právo nakládat s mým tělem než já, jeho majitel? Přesto takové právo kupodivu, ale vlastně docela logicky v Listině základních práv a svobod nenajdete. Stačí si uvědomit, že kupříkladu sebevrah nezabíjí pouze sebe, ale také syna svých rodičů, otce svých dětí, bratra svých sourozenců atd., až třeba po toho vykřičeného daňového poplatníka. Poškozuje tedy nejen sebe, ale i rodinu, obec, stát. Dnes už sice sebepoškozování a sebevražda trestným činem nejsou, ale za radu „klidně se zabij, se svým tělem si přece smíš dělat, co chceš“ můžete strávit za mřížemi až 12 let (§ 144 Tr. z.), pokud byla uposlechnuta.
I kdyby však právo nakládat s vlastním tělem bylo nakrásně někde explicitně zakotveno, je tu neoddiskutovatelný důvod, proč je nelze uplatňovat na potraty: plod v matčině těle má jinou DNA než matka, není tudíž součástí jejího těla, nýbrž odlišným organismem, třebaže dočasně sídlícím v mateřské děloze. Od 6. týdne má vlastní krevní oběh (srdeční činnost), nedá se tedy považovat za pouhý beztvarý a postradatelný či dokonce škodlivý shluk buněk, který můžeme bez skrupulí zlikvidovat. Ale hlavně: už od samého početí je to bytost lišící se od matky otcovskou polovinou svého genetického vybavení, takže namlouvat matce, že má právo zbavit se jí stejně snadno jako svého žlučníku nebo slepého střeva, je podvod právě tak trestuhodný jako návod k vraždě nebo sebevraždě.
Snad už by bylo opravdu na čase, aby ona nehumánní sovětská vymoženost, která se bohužel tak dobře ujala i na Západě, byla konečně vykázána z civilizované společnosti a jednou provždy byl odmítnut ten populární, leč lživý argument o „svobodném nakládání s vlastním tělem“.
Zkráceně vyšlo v Konzervativních novinách