Americký spisovatel detektivních románů Erle Stanley Gardner (1889-1970) napsal, že podezřelí bývají dva druhy svědků – ti, kteří nevědí nic a ti, kteří vědí všechno. V Gardnerových detektivkách se určité věci opakují. Typickým klientem přicházejícím do kanceláře jeho románového detektiva a obhájce Perryho Masona je blondýna s dlouhýma nohama, ale detektivky jsou propracovány do nejmenších právnických detailů, zejména pokud jde o soudní jednání a provádění důkazů. Původní profesí byl Gardner advokát a náměty detektivek čerpal ze své praxe. Založil také projekt zvaný Soud posledního odvolání (The Court of Last Resort), jehož prostřednictvím prošetřoval sporná soudní rozhodnutí, k nimž došlo špatnou obhajobou nebo nesprávným postupem policie či státních žalobců a nevinní lidé byli odsouzeni. Zaměřoval se především na odhalení zneužívání důkazů a jejich špatnou interpretaci.

Vedle svědků, kteří zapírají vědomě nebo vědomě fabulují, může dojít k svědectvím založeným na tzv. kolektivní falešné paměti. Velká skupina lidí pak sdílí naprosto stejné, avšak nesprávné vzpomínky na určité události. Tomuto jevu se říká Mandelův efekt. V roce 2013 zemřel jihoafrický politik a bojovník za lidská práva Nelson Mandela, avšak podle průzkumů desetitisíce lidí věřilo, že Mandela zemřel v 80. letech ve vězení. Psychologické vysvětlení poukazuje na selhání paměti. Mezery v paměti pak vyplňují falešné vzpomínky. K šíření jevu přispívají skupinová konformita a sociální sítě. Příkladů Mandelova efektu, kdy si lidé pamatují události jinak, než se staly ve skutečnosti, je mnoho. Může to být hláška z filmu. Všichni by přísahali, že si ji pamatují, jak ve filmu zněla, ale ve skutečnosti byla jiná. U nás se jako příklad zmiňuje hláška „Otec byl toho večera poněkud neklidný“ ze seriálu 30 případů majora Zemana. V seriálu jsou slova zcela jiná. S tím, že si velké skupiny lidí vykládají historické události nebo hlášky z filmů naprosto totožně a přitom mylně, problém asi nebude. Ten může nastat v okamžiku, kdy skupiny lidí shodně vypovídají kupř. jako svědci v soudním řízení.

V roce 1634 byl za zločin čarodějnictví, kouzelnictví a přivodění posedlosti jeptišek odsouzen k smrti upálením francouzský římskokatolický kněz Urbain Grandier z Loudunu. Důkazy byly „přesvědčivé“. Jeptišky shodně, jedna za druhou, vypovídaly, že Grandier má spolky s ďáblem a způsobil jim velké trápení, což předváděly tak, že se šklebily, zmítaly a křičely. Arcibiskup měl podezření, že něco není v pořádku, že za vším stojí exorcisté, kteří jeptišky ovlivňují. Po jeho zákroku projevy posedlosti jeptišek přestaly. Z podnětu mocného kardinála Richelieua se řízení proti Grandierovi obnovilo. Počet posedlých jeptišek vzrostl a posedlost se navíc rozšířila mezi ženami v městě. Všechny proti obviněnému vypovídaly v naprosté shodě. I na „znalecké posudky“ došlo. Čtyři doktoři Sorbonny (!) a řada lékařů potvrdili „nadpřirozený původ“ posedlosti. Někteří obyvatelé Loudunu si zachovali zdravý rozum a ani odvahu jim upřít nelze. Obrátili se na krále se stížností na způsob vedení procesu. Bylo jim vyhrožováno pokutami a dalšími tresty. Dva Grandierovi bratři, oba duchovní, uprchli. Další Grandierův bratr, advokát, byl rovněž obviněn z čarodějnictví a uvězněn, aby mu byla vzata možnost bratra obhajovat. Čtyři roky po procesu navštívila klášter s posedlými jeptiškami neteř kardinála Richelieua a u dvora otevřeně hovořila o mizerném divadle, kterým se dají oklamat jen hlupáci. Kardinál přestal exorcistům a klášteru posílat peníze a tím posedlost jeptišek skončila.

Dobová zpráva o popravě Urbaina Grandiera z roku 1634, autor obrazu neznámý. Wikimedia Commons.

Podobný je případ známý jako Salemské čarodějnické procesy, k němuž došlo v roce 1692 v městě Salem ve státě Massachusetts. Proti obviněným z čarodějnictví svědčily mladé dívky, které, povzbuzovány dospělými, označovaly za čaroděje další a další osoby, většinou ženy, ale i několik mužů. Hromadná svědectví dívek byla tak šílená, že jeden z obviněných, kapitán John Alden Jr., koloniální voják, obchodník, politik a osoba veřejně známá, se při konfrontaci s posedlými dívkami u soudu všem vysmíval. Naštěstí si uvědomil, že o legraci rozhodně nejde a včas uprchl, čímž si zachránil život.

Kapitán John Alden Jr. obviněn z čarodějnictví během čarodějnických procesů v Salemu v roce 1692. Neznámý autor, 1878. Wikimedia Commons.

Procesy však pokračovaly dál, okruh obviněných se přičiněním dalších svědectví dívek rozšiřoval. Hrozila naprostá katastrofa. Guvernér pak čarodějnický soud rozpustil. V roce 1696 se soudci přiznali k omylu, napsali oficiální prohlášení a svůj omyl svedli na ďábla, který vše narafičil k vyvražďování nevinných lidí (celkem 20 k smrti odsouzených).

Usvědčování čarodějnic před čarodějnickým soudem v Salemu v roce 1692. Howard Pyle, 1893. Wikimedia Commons.

Falešná svědectví mohl zčásti způsobit Mandelův efekt, někdo začal a ostatní jeho svědectví sdíleli, možná byly příčiny jiné, např. davová psychóza, při niž se skupina lidí pod nějakým vnějším vlivem chová iracionálně, ztrácí sebekontrolu a emoce se rychle šíří. Že takto ovlivněná svědectví dnes nehrozí, že jsou vyloučena? Že znalci, psychologové, dokáží posoudit, od které osoby svědectví je hodnověrné a od které ne? Vzpomeňme případ známý jako Kuřimská kauza, v němž ani psychologické vyšetření nezjistilo, že vyšetřována není třináctiletá dívka, nýbrž třicetiletá žena. A následné vysvětlování pomýlených, že i ostatní ji za třináctiletou považovali, a jako takovou ji přivedli. Také dlouholetá praxe právnická, která se dá u soudců rozhodujících „velké“ případy předpokládat, by je měla naučit znát lidské povahy a ne ve všem spoléhat na to, co jim řekne znalec, který mnohdy rád před soudem předvádí svou profesi. Někdy jsou znalci u soudu vysloveně otravní, když kupř. musí být u výslechu desetiletého dítěte v soudním řízení, v němž rozhoduje soudkyně, která má dvě děti a znalkyně děti nemá. Rovněž právník s mnohaletou praxí v soudních řízeních už by mohl poznat, kdy svědek mluví pravdu nebo to alespoň s určitou pravděpodobností odhadnout.

Než se dostanu dál, jedno musím říct. Mezi výše uvedenými historickými kauzami a následujícím aktuálním případem není žádná souvislost, ani skrytá, natož zjevná. Popsané případy jsou jen ukázkou, jak zkreslená mohou svědectví být a co může mylná interpretace skutečnosti způsobit. Vše je mnohem složitější, než je možno v krátkosti popsat. Problematika byla jen lehce nastíněna. To zaprvé. A za druhé: Prostředí případu, který zde zmíním, dobře znám. V soudní budově jsem byl poprvé na školní praxi v létě roku 1973. Od roku 1975 jsem tam pravidelně chodil jako právní zástupce, především v pracovně-právních sporech, od roku 2000 do roku 2017 jako advokát i ve věcech trestních aj. Kdybych byl stále advokátem a napsal o tom, advokátní komora by možná prošetřovala, zda jsem se něčeho proti regulím advokátního stavu nedopustil. Třeba jen tím, že „zasahuji“ do věci, předkládám nepatřičná srovnání, znevažuji účastníky, dělám si legraci z věci vážné apod. Když ne sama ode sebe, tak třeba na podnět zvenčí. To je ta „výhoda“ svobodného povolání. Dnes už nade mnou „meč“ kárné odpovědnosti advokáta nevisí. Oddělení soudu, kde se případ stal, znám lépe nad jiná jeho pracoviště. Znám také (ze své profese advokáta) i hlavní osobu případu. Ještě snad tolik, že moje poslední kontakty s tímto soudem, jeho soudci a pracovníky spadají do roku 2017. Takže k věci:

Počátkem roku 2026 na funkci soudce krajského soudu rezignoval soudce P. B. Několik pracovnic krajského soudu ho označilo za sexuálního predátora. Jedna z nich se na vedení soudu obrátila již loni v říjnu. Předseda soudu podal trestní oznámení až poté, co se o věc začali zajímat novináři a věc se dostala do médií. Pracovnice měly dojem, že vedení soudu s věcí otálí, a 90 pracovnic soudu podepsalo prohlášení o soudcově nevhodném chování. Zřejmě k tomu přispěl výrok předsedy, který ženám zpočátku řekl, že měl pocit, že soudce ženy obtěžoval „v legraci“. Předseda soudu také ženy upozornil, že budou muset svědčit. Někdo v tom mohl viděl zastrašování, ale také to mohlo být míněno dobře, jako upozornění na to, že bez medializace a svědeckých výpovědí se věc neobejde. Devadesát svědectví vypadá impozantně, ale devadesát pracovnic soudce neobtěžoval, mnoho jich prohlášení podepsalo, protože o nevhodném chování soudce věděly od druhých. Takže v českých justičních poměrech oblíbené „svědectví z druhé ruky“ nebo svědectví o něčem, co s věcí samou nijak nesouvisí. V důkazním řízení podle anglosaského práva je něco takového nemožné. Svědka, který nesvědčí o tom, co sám zažil, soud zarazí, a když ne soud, s úspěchem protistrana. To samé by mělo podle zákona platit pochopitelně i u nás. Bohužel zde se svědeckým výpovědím typu „jedna paní povídala“ dopřává sluchu. Výsledkem bývají monstrprocesy s plejádami upovídaných svědků.

Soudce poskytl novinářce dlouhý rozhovor, který byl publikován. O případu vyšla řada článků v médiích, ale teď zřejmě až do projednávání případu se nic nového nedovíme. Kolega soudce P. B., soudce, který na dotaz reportérů vyšel ze své kanceláře na chodbu, aby se k případu vyjádřil, na kameru řekl, že „je to nafouklé“.

V žádném případě nelze nevhodné chování vůči pracovnicím zlehčovat. Jejich ochrana je nutná. Dá se pochopit, že někdo se mohl nevhodně chovat několik desetiletí a pracovnice měly strach se bránit a obrátit se na vedení soudu. Mohly se obávat, že ztratí zaměstnání, že budou proti soudci (je to přece jen ústavní činitel) svědčit samy, že se k nim nikdo nepřidá. Ani pro vedení soudu to jistě dobrá vizitka není. Proč o tom nikdo z vedení nevěděl? Proč tam nevytvořili podmínky, aby k takovým věcem nedocházelo? Jsou-li na soudě taková bezpečnostní opatření, že každého na vstupu důkladně prohledají a všude na chodbách jsou kamery, proč, probůh, nejsou kamery také v kancelářích?

Při důslednosti policejních orgánů bude již v přípravném řízení pravděpodobně vyslechnuto 90 svědkyň, které podepsaly prohlášení. K tomu další svědci z pracoviště, zda a co věděli nebo nevěděli. Na své si přijdou i různí znalci. Dozorující státní zástupce dohlédne, aby se vše provedlo důkladně a mohla být podána obžaloba. Jsou ale zjevné náznaky toho, že o žádnou velkou kauzu případů tohoto druhu (Kulínský, Cimický, Feri) nejde. Jinak by články v médiích pokračovaly. Soudce jako sexuální predátor je téma, které by si média nenechala ujít. Zvlášť když se vše tak „pěkně“ zpočátku rozběhlo. Ticho spíš svědčí o tom, že potenciál případu pro média se vyčerpal.