Jaký vynález má nejširší dopad na demokracii? Telefon? Počítač? Internet? Především automobil. Osobní auto se stalo ve vyspělém světě samozřejmostí a předmětem osobní spotřeby.

I v těch informačně nejvyspělejších zemích se podíl lidí s přímým přístupem k internetu teprve blíží k padesáti procentům. Auta už tu cifru překročila. Architekt dnes nesmí vyprojektovat stavbu, aniž by počítal s garážemi či parkovacími místy. Člověk bez vlastního auta je považován za většího exota než člověk bez úplné rodiny.

Před sto lety auta postrčila společnost k neslýchané rovnosti před semaforem, dopravní značkou, zákonem. Osobní auto, zakrývající etnické, náboženské, rodové či majetkové poměry řidiče, se stalo beranidlem demokracie. Teď vidíme opačný trend. List MF Dnes doložil, že česká policie přestupníkům zabavuje staré a levné vozy, zatímco drahá auta i jejich majitele vynechává. Duch „automobilové demokracie“ a její rovnosti před zákonem se začíná vytrácet.

Zabavování aut těm řidičům, kteří se dopouštějí těžkých přestupků, například byli opakovaně přistiženi opilí za volantem, je dnes evropský trend. Jenže to, co má obecně sloužit jako preventivní, výstražný trest, funguje v české praxi jako nedemokratická selekce podle hesla „na chudý lid musí být přísnost“.

Přitom nejde o svévoli nějaké party policistů z jakéhosi maloměsta, ale de facto o názor státu. Jeho argumenty znějí takto: Cena zabaveného auta musí být úměrná společenské nebezpečnosti jízdy v opilosti či bez dokladů (rozuměj bez soudně odebraného řidičáku). Postih za spáchání trestného činu musí být adekvátní. Tak se vyjadřuje státní policie a státní žalobci.

Kde to jsme? Páchám-li trestný čin ve staré škodovce, policie mi ji může zabavit. Páchám-li trestný čin v mercedesu, v praxi jsem z obliga. Proč? Protože stát by zabavené drahé auto stejně nenechal propadnout, neboť nechce riskovat žalobu majitele o náhradu škody. Tak zní logika praxe a hlas anonymního policisty v novinách. Ale je snad pro policii a žalobce rozdíl, vraždí-li někdo rezavým žabikuch em, a jiný vzácným samurajským mečem? Co je společensky nebezpečnější? Tady přece musí jít o princip a o rovnost před zákonem, ne o samotnou kvalitu a cenu toho či onoho auta.

Nekupuj si tak drahé auto Cena v případě spotřebních komodit, jako jsou dnes auta, počítače či mobilní telefony, bývá vždy subjektivní. Už za komunismu to dokládal starý vtip.

Jede západní Němec v mercedesu, nabourá do stromu a před ruinou auta truchlí: „Tři roky jsem šetřil, a teď můžu začít znovu.“ Jede kolem Angličan v jaguaru, chvilka nepozornosti, ve stromu je také a nad zmuchlaným plechem skuhrá: „Pět let jsem šetřil, a teď tohle.“ V tu ránu je mezi nimi východní Němec v trabantu a uprostřed hromady trsátek běduje: „Celý život jsem šetřil, teď abych se oběsil.“ – „To máš za to, že si kupuješ tak drahý auto,“ shrnou jeho děs oba Zápaďané.

Dnes naráží na stejný problém chystaná novela policejního zákona. Ministerstvo vnitra se dohodlo s pojišťovnami, že policie bude vyjíždět pouze k těm dopravním nehodám, kde škoda překročí sto tisíc korun. „Policii potřebujeme jinde, ne u nehod, kde jde jenom o plechy,“ vysvětluje ministr Ivan Langer. Co to znamená v praxi? Zatímco u ferrari překročí tuto hranici třeba jen pomačkaný blatník, sešrotovaná škodovka se vejde do sta tisíc celá. A že na ni někdo šetřil část života? Nemá si kupovat tak drahé auto.

Snad je to svým způsobem nespravedlivé, nicméně rozumem pochopitelné, neboť policie potřebuje nějakou hranici, od které odvodí podmínku svých výjezdů a asistencí. Stejně tak pochopitelné je, že pojišťovny si za drahá auta stanoví drahé pojistné sazby. Oproti tomu je rozumem i citem nepochopitelné, že cena vozu určuje hranici v trestním postihu, při policejním zabavování.

Pro frajery ferrari Vývoj „automobilové demokracie“ dobře ilustrují jak české poměry, tak vozy značky Ferrari. Když se svým červeným žihadlem loni ve Francii frajeřil fotbalista Milan Baroš a zapsal se do rychlostních tabulek na veřejné dálnici cifrou 271 km/h, jeho drahého miláčka mu policie zabavila. Cítíme z toho ono francouzské „volnost, rovnost, bratrství“. Pro českou policii by ovšem cena ferrari nebyla úměrná společenské nebezpečnosti přestupku či trestného činu. Cítíme z toho ono orwellovské „některá zvířata jsou si rovnější“.

Jako bychom se vraceli o více než sto let zpátky, do doby, kdy i v Británii, kolébce demokracie, byla společnost rozdělená poněkud kastovně. Ještě když koncem devatenáctého století vyjížděly na cesty první „vozy bez koní“, bylo to hobby jenom pro boháče, aristokraty a zajištěné dobrodruhy. Před každým autem musel běžet člověk s praporem a signalizovat blížící se „nebezpečí“. Kdo z vás to má? Takový signál dával mimoděk okolí.

Podobný signál dává česká policie tím, že se netají svým výběrem aut vhodných ke konfiskaci: Drahá auta, jejich majitelé a řidiči jsou si před zákonem rovnější.

LN, 12.4.2008

komentátor LN