PRÁVO: Dopravní policie a chytání. Jde to i jinak?
Chybu může udělat každý. Sebekritický řidič si určitě pamatuje okamžiky, kdy ho jen shoda okolností zachránila před nehodou. Stačí malá nepozornost a člověk si nevšimne (...), že vyjíždí z vedlejší silnice, nezaregistruje přijíždějící vozidlo, zabrzdí o zlomek sekundy později, špatně odhadne vzdálenost atd. Nemluvě o neúmyslném (nebo trochu úmyslném) porušení dopravních předpisů, proti kterému není nikdo zcela imunní. Noha na plynu chvíli déle, klesající silnice, zaujetí něčím jiným (jakkoliv by se to nemělo stát) a důvod pro pokutu je na světě.
Sebelepší dopravní policie nemůže zabránit chybám účastníků silničního provozu. Ani policista s radarem a kamerou každých 10 metrů neuchrání řidiče před chvilkovou nepozorností, selháním.
Pokud v silách policie (a zákonodárců) není zabránit dopravním nehodám jako takovým, měla by se soustředit na tu část hlavně nejhorších nehod, kterým zabránit může, resp. může snížit jejich počet a zmírnit následky. A eliminovat řidiče (a jiné účastníky), kteří svým chováním periodicky vytvářejí předpoklady nehod.
Rizikoví řidiči a rizikové chování
Je potřeba položit si otázku, který řidič představuje nebezpečí. Pokud je nebezpečný jen sám sobě, je to svým způsobem jeho věc (ať se zabije, když je idiot). Nebezpečný řidič ale většinou ohrožuje ostatní, kteří často nemají šanci nehodě zabránit. Takové jednání je těžko akceptovatelné. Doplňující otázka je, lze-li danému nebezpečnému chování zabránit.
Představuje nebezpečí člověk, který si nevšimne auto na hlavní silnici a způsobí tak nehodu? Pochopitelně ano. Může tomu policie nějak zabránit? Asi těžko. Jedině pokud dotyčný způsobuje opakovaně nehody podobného druhu, je na zvážení, zda tak nepozorný člověk může řídit vozidlo. Před chronickou nepozorností člověka neochrání žádná autoškola, kurzy, komplikované testy ani pokuty.
Dále. Představuje nebezpečí řidič, který na víceméně rovné silnici, v malé hustotě provozu, v jednoduché dopravní situaci, bez chodců běhajících okolo překročí na určitou dobu povolenou rychlost 90 km/h na třeba 105 km/h ? Jistěže ne.
Jaké ohrožení vytváří řidič, který na poloprázdné přehledné silnici v obci, s chodci široko daleko nikde (resp. je-li chodník oddělen svodidly), na čas zrychlil na 65 km/h? Taky žádné.
Daleko větší nebezpečí představují "závodníci", kteří sice jsou "nabuzení", ale nejvyšší povolenou rychlost (resp. rychlost odpovídající konkrétní situaci) nejen překračují, ale naprosto ignorují. Předjíždějí obvykle nebo zásadně na "vhodných místech", jako jsou zatáčky, vrcholy stoupání, pruhy pro odbočení doleva, krátké rovné úseky ve městě s protijedoucími vozidly, přechody pro chodce a podobně. Na vozidla před nimi se zásadně lepí na vzdálenost centimetrů, z vedlejší silnice vletí na hlavní a statisticky věří, že ostatní zabrzdí nebo tam nebudou. Červená pro ně znamená přidat a rychle přejet křižovatku. Podobně se často chovají i řidiči méně agresivní, rozvážně jedoucí svou "konstantní stošedesátkou" na silnicích všeho druhu.
Někteří namítnou, že přece agresivní jízda automaticky nepřináší více nehod. Rychle jedoucí řidiči neusínají, dávají větší pozor atd. Kde je problém? V následcích. I kdyby "závodníci" (někdo raději použije označení "hovada") měli statisticky méně dopravních nehod, jejich následky jsou obvykle daleko tragičtější a to pro ostatní, obvykle nevinné účastníky. Nikdo není imunní vůči chybám. A agresivní jízda dává také méně prostoru pro chyby ostatních.
Klasický příklad. V Košicích před několika lety jezdil jistý mladý řidič (nechci zde použít přiléhavější pojmenování) po centrálních oblastech města rychlostí 100 km/h, resp. 120 km/h tak dlouho, až vyletěl na chodník a zabil na frekventovaném chodníku dva lidi, jednu matku dvou nebo tří dětí. Kdyby v daném prostoru bylo více lidí, rakví a sirotků mohlo být daleko více.
Dalších příkladů zná každý dostatek. Chronicky se opakující hrůzostrašné střety s "borci", předjíždějícími v místech a situacích, kde by za to měli střílet. Je jen štěstím pro další pokolení, pokud takoví potkají na druhé straně silnice protijedoucí kamion, a zabijí se jen oni. Tragickou zákonitostí je bohužel to, že častěji umírají ti nevinní, kteří jedou po své straně silnice.
Nemluvě o pravidlu pro přežití na světelných křižovatkách - počkat na zelenou ještě pár sekund, aby frajeři za volantem stihli prosvištět (přehnat se osmdesátkou, stovkou...).
Přestože neexistují statistiky, kolik procent dopravních nehod mají na svědomí řidiči, ignorující předpisy a jistou slušnost, je snad evidentní, že ušetření i jistého procenta životů jejich včasným odchytem má význam. Minimálně by bylo o jeden stresující faktor méně při už i tak obtížných dopravních situacích na silnicích.
Činnost policie
Pocity řidičů, že je policie svévolně buzeruje, jsou většinou zkreslené. Pokud dojde k buzeraci, tak není rozhodně svévolná. Činnost dopravní policie je plánovitá, bohužel až příliš. Možná to neprobíhá všude stejně, ale obvykle policejní hlídky dostanou před začátkem směny (služby) jasné úkoly, co mají dělat, nejednou s přesnou definicí místa, času a toho, na co se mají zaměřit. Tak například: Dnes budou Franta a Josef provádět běžnou kontrolu se zaměřením na platnost technické kontroly na výpadovce na Plzeň. Honza s Petrem a další dvojice budou měřit rychlost na ulici J.E.Purkyně, ve 14.00 se přesunou na ulici Jugoslávských partyzánů. Jindra s Karlem budou kontrolovat zastavování na stopkách na křižovatkách těch a těch. Eman s Pavlem budou jezdit s mobilním radarem po silnici XY.
Druhým obvyklým způsobem činnosti jsou rozsáhlé dopravní akce, kde je také činnost hlídek rozvržená a plánovaná. A mnoho řidičů o nich ví. Svým způsobem jsou tak policisté chudáci, kteří musí dělat, co je jim řekne, jsou ve stresu, jakého nepříjemného ptáka (známého mocných, novináře, politika, zločince, právníka ...) zastaví a budou se obávat, že budou mít opletačky s kvůli překročení pravomocí.
Existující způsob práce policie má jeden zásadní nedostatek. Podstatně lépe se hodí na odchyt chybujících, tj. obvykle méně nebezpečných řidičů. Nešťastník, co sem tam překročí na rovné silnici o 12 km/h rychlost, je po právu buzerován a pokutován. Vesničan, který zabloudí ve spletitých ulicích a zahne do nepříliš viditelného zákazu odbočení, musí kromě zaplacení pokuty poslouchat dlouhé řeči typu "Pane řidiči, jakého přestupku jste se dopustil?" Samozřejmě nemá ani tušení.
Zatímco frajeři, kteří snad povolenou rychlost nikdy nedodrželi, mohou mnoho dní projíždět městem bez toho, aby si jich někdo všiml. Slušnější řidiči, jedoucí maximálně o 10 km/h více než je povolená rychlost, jsou bezohledně předjížděni a musí mít pocit, že přibližným dodržováním předpisů páchají federální zločin. Chrabrý "závodník" může bez povšimnutí projet přes celou republiku za soustavného ignorování rychlosti, ohrožování ostatních řidičů, kteří musí pořádně brzdit a uhýbat na krajnici, aby se s ním čelně nesrazili.
Možnosti řešení ?
Naivní by bylo obvinit řadové policisty a případně jejich nadřízené do jistého stupně. Policisté jsou povinni plnit rozkazy a pokud by tomu tak z větší části nebylo, tak je zle a máme zde "demokracii latinskoameriského typu", po které někteří touží více (některá typy "podnikatelů", mafiáni, zločinci) a jiní podstatně méně (většina pracujících občanů). Možná se k ní poněkud blížíme, ale to není tématem článku.
Mnozí jedinci si na porušování předpisu již natolik zvykli, že zlepšení jednoho faktoru situaci na našich silnicích nevyřeší. Tj. samotná změna principů práce policie a tomu adekvátní příslušné úpravy zákonů, nařízení, směrnic. Nicméně právě změny na straně policie (a zákonodárců) musí být prvním krokem, které jsou snadněji prosaditelné, než dobrovolné zlepšení chování masy řidičů. Změny policejní práce pak mohou postupně pomoci vyvolat další pozitivní přeměny.
1. Zásadní principiální změnou je nahradit "chytání" řidičů určením prostorů zodpovědnosti (nebo operačních prostorů) s úlohou zajišťovat v nich bezpečnost a plynulost silničního provozu.
Policejní hlídka, která celé hodiny stojí schovaná za rohem a odchytává špatně odbočující nešťastníky, není velkým přínosem pro bezpečnost dopravy v části města. Staticky postavená hlídka, které si podle určeného klíče vybírá auta na běžnou kontrolu nebo měří rychlost, je sice vhodným doplňkem policejní práce (často chytí i nezodpovědné blázny bez řidičáku, auta bez STK, sem tam i hledané osoby), ale bezpečnosti silničního provozu zásadně nepřispěje. Nehledě na včasné ohlášení hlídek v rádiích, existenci antiradarů, vzájemné varování řidičů atd.
Jak by to mohlo fungovat? Příklad:
Hlídka dostane určený operační prostor, který obvykle dobře zná. Pohybuje se po něm intenzivně, nepravidelně, podle potřeby vozidlem nebo případně pěšky, kombinovat se mohou vozidla označená a neoznačená, policisté v uniformách i bez.
Jejím úkolem je nechat dopravu plynout a zasáhnout tam, kde je potřeba. A to zvláště:
- preventivně řešit nebezpečné a potenciálně nebezpečné situace, které mohou ohrozit bezpečnost a plynulost provozu. Například porouchané vozidlo, zácpu, drobnou havárii, chyby dopravního značení a signalizace, stav vozovky atd. (Je nemyslitelné, aby v dopravní špičce do třetiny křižovatky trčel odstavený kamión celé desítky minut, okolo projelo několik policejních aut bez toho, aby někdo zjistil příčinu, pomohl kamión odstranit, řídil dopravu, nebo alespoň varoval přijíždějící řidiče. Ani existující nebezpečná díra nesmí nechat policisty klidnými a musí buzerovat správce silnice až dokud není povrch opraven. Ano vztah policie a správce silnice je jinou kapitolou)
- bezodkladně zastavit, kontrolovat a "řešit" účastníky, kteří ohrožují ostatní a (nebo) hrubým způsobem porušují či dokonce ignorují dopravní předpisy. Pokud není bezpečné nebo vhodné "narušitele" přímo zastavit, nahlásit jej za účelem pozdějšího "řešení".
- zasahovat při dopravních nehodách a případných jiných narušeních veřejného pořádku
Hlídka nebude hodnocena podle vybraných pokut. Nějaké tzv. objektivní hodnocení není potřeba. Ukázkou práce hlídek bude probíhající provoz, pohotovost a schopnost řešení problémů, pocit bezpečí občanů.
Pravděpodobně se sníží naplňování kapitol státního rozpočtu pokutami. Je to však otázka priorit existence policie. Jestli vydělávání peněz, nebo práce ve prospěch občanů, tj. z tohoto pohledu zajišťování fungování dopravy.
2. Změna příslušných zákonů, pravidel a směrnic pro práci policie. Práce policie je často pomalá a neoperativní. Během pomalého řešení jednoho řidiče často spáchají stejný přestupek další desítky, resp. kvůli zdlouhavému vyjasňování méně podstatného přestupku zůstane bez povšimnutí mnoho závažnějších. Principy si lze představit asi takto:
- pro řadu přestupků není potřeba zastavovat vozidla. Na základě dokumentace (foto, video) je majitel vozidla předvolán na správní řízení (nebo lépe soud s dostatečnou pravomocí). Pokud není schopen nebo ochoten jmenovat řidiče, resp. existují hodnověrné indicie, že jím uvedený řidič za volantem nebyl, nese veškerou zodpovědnost majitel. Případné spory řidiče a majitele řeší soud.
- policista se nemusí zdržovat pokutováním a přesvědčování viníka. Zastaví vozidlo, zjistí totožnost řidiče, oznámí mu přestupek, předá řidiči předvolání na správní řízení, převzetí si nechá podepsat, vyhotoví podle potřeby dokumentaci (fotografie, video) a může se věnovat dalším řidičům.
3. Změny postihů. Protože samotná pokuta pro mnoho řidičů nic neřeší, postihy musí být značně rozmanitější s preventivním účinkem, zvláště pro případy bezohledné rizikové jízdy (viz úvaha nahoře) a jiných hrubých porušení předpisů (úředně "Vyhlášky o provozu na pozemních komunikacích"). Mohou to být například:
- povinné přerušení jízdy na dobu 30/60 minut, podle potřeby s následnou povinností hlásit se na odděleních policie po trase cesty nejdříve v určený čas. Případná další bezohledná jízda naštvaného řidiče by automaticky vedla k daleko horším postihům.
- zadržení ŘP (případně i vozidla) na kratší dobu (24/48/72 hodin, 7 dní) atd.
- zadržení řidiče na kratší dobu (8/12/24 hodin)
- povinné namontování registračního zapisovače (tzv. černé skříňky) s kamerou na dobu určitou (na náklady řidiče), povinné dostavení se na pravidelné kontroly zapisovače. Zapisovač může posílat údaje o poloze, rychlosti atd. samozřejmě také on-line.
- povinné hlášení každého výjezdu a trasy na server policie dobu
- povinná pomocná služba na úrazovém oddělení
- veřejně prospěšné práce na čištění a opravách komunikací
- zabavení vozidla
a samozřejmě:
- řízení vozidla po veřejných komunikacích osobou bez oprávnění (s odebraným ŘP) musí být trestným činem obecného ohrožení a takto trestán.
(Korupce je jinou kapitolou. Bez agentů provokatérů bohužel neřešitelná. Dokud se policisté nebudou bát vzít úplatek nebo prominout přestupek vlastnímu bratrovi, mnoho se nezmění)
4. Využití kamerových systémů - přes jejich stále příznivější cenu, je často katastrofálně nízké. Protože policejní hlídky nemohou být všude, je existence i jednodušších a méně kvalitních systémů lepší, než nic.
Je podivné, že dnes stále existují i ve větších městech přetížené úseky komunikací, s mnoha nehodami, které nejsou vůbec pokryty kamerami. Přitom kamerový systém umožní také včasnou reakci na dopravní situace a případné nehody, přináší také další možnosti pro ochranu bezpečnosti občanů.
Jedna vhodně umístěná kamera umožňuje často přehlédnout více ulic a několik křižovatek
Také pohyblivá kamera ve vzduchu přináší spoustu možností. Předpokládejme, že masovější použití policejních vrtulníků je pro náš stát příliš drahé. Částečně nahradit a doplnit by je mohly bezpilotní letouny, které již armády světa rutinně mnoho let s úspěšně používají.
Protesty části veřejnosti a některých diskutujících proti "fízlování", kdykoliv se někde objeví kamera, jsou prostě trapné. Zajistit alespoň základní úroveň bezpečnost na veřejných prostranstvích (kterým veřejné komunikace jsou) bez monitorování není možné. Veřejné prostranství není soukromé a rozumný člověk musí počítat s tím, že ho kdokoliv uvidí. Není slušné zde ani močit, ani masturbovat, souložit, nebo pobíhat neoblečený, obtěžovat, bít nebo okrádat ostatní občany. Ani prodávat drogy a podobně.
Základní omyl některých jakože "liberálních" občanů spočívá v obavě, že státní moc nebo mafií placení informátoři je dokáží prostřednictvím kamer sledovat, zneužít získaných údajů resp. zveřejnit choulostivé obrázky. Nechápou, že pokud by se k moci dostala diktatura jakéhokoliv typu, použila by daleko účinnější prostředky sledování a hlavně zjištění myšlení lidí, než trapné kamery na veřejných prostranstvích. Ale to je debata na jiný článek.
Za první republiky se policisté pohybovali mnohem více po ulicích a nikdo to nepovažoval za narušení demokracie a svobody. Člověk, který po cestě z odpolední směny musí chodit přes temný park a má obavu každý den o svůj život, by tam raději potkal policejní hlídku, než některé spoluobčany, méně tolerantní k obsahu jeho peněženky. Přítomnost kamery mu dává alespoň jistou malou nepatrnou naději, že hlídka přijede dříve, než lupiči utečou, když už ho teda stihli zmlátit a okrást. Lepší, než nic.
5. Způsob dokumentace dopravních nehod (alespoň na mnoha místech) je stále předpotopní. Než se vyslechnou svědkové, ručně (nebo na počítači) dají na papír výpovědi, uplyne celá věčnost. Policisté z oddělení nehod pak stráví na místě nehody příliš mnoho času a všichni účastníci se zbytečně zdržují.
Co tak využít techniku (kamera je dnes dost levná záležitost) a dát možnost zaznamenat výpovědi videozáznamem? Každý řekne svou verzi, zodpoví na otázky, jistí se totožnost. Policisté jako obvykle ještě zajistí stopy, udělají se fotografie a je hotovo. Může se jít dále. Záznam výpovědi se v případě potřeby může vždy později přepsat na papír.
Pokud chceme být paranoidní: aby se předešlo obavám z manipulace, tak můžeme provést záznam dvěma kamerami z různých úhlů na označené nepřepisovatelné médium. Pokud je nutné, aby se ještě více znesnadnila manipulace, tak jednu kopii ihned napálit na označené DVD a dát v zapečetěné obálce k dispozici tomu, kdo vypovídal. Ochrana proti manipulaci by byla nepoměrně větší, než dnes. Pokud by se někomu vyplatilo složitě zmanipulovat celé minuty videozáznamů, tak zmanipulování protokolu s výpovědí i s podpisem by pro něj nebyl problém.
Závěr
Jsem si pochopitelně vědom skutečnosti, že článek nic nezmění. Ani jsem nevymyslel nic nového, některé výše uvedené záležitosti fungují v jiných zemích. Napsat pár řádků je však asi jediná reálná možnost, jak vyjádřit veřejně svůj názor, samozřejmě kromě posezení u piva s přáteli. Poslat článek policejnímu prezidentovi? Do parlamentu? Na ministerstvo vnitra? Tam si to určitě nikdo nepřečte. A kdyby si to i náhodou přečetl, tak se jen lehce pousměje.
