V médiích se denně dovídáme o neuvěřitelných praktikách v domově seniorů v Ostravě-Porubě. Jeho optimistický název „Slunečnice“ vyznívá s tím, co se tam dle různých informací děje, poněkud cynicky. Stáří není veselé, je spojeno s osamocením a nemocemi a člověk pak pozná věci, kterých si dříve nevšiml. Na stránkách Neviditelného psa tyto věci několikrát zmínil Marek Steiner, naposled 13. 4. 2018 v článku Je možné považovat pacienty za méněcenné?, předtím v článku 30. 11. 2017 Hulváti ve zdravotnictví a v dalších článcích. Diskuse byly bouřlivé, ne všichni měli podobné negativní zkušenosti. Jednalo se však o poměry v lékařských ordinacích a nemocnicích, kde se pacienti setkávají s kvalifikovaným personálem. Tam zřejmě začíná to, co pak vrcholí v podobných institucích, jako je ostravská Slunečnice. V ní se člověk ocitne jako „v poslední štaci“ a jeho bezmocnost je personálem beztrestně zneužívána.

Shodou okolností ten domov znám z dřívější doby. V 70. letech minulého století patřil k mimořádně dobře vybaveným domovům důchodců. Z ostravského bytu, kde se topilo lokálními topidly, se do něj přestěhoval s manželkou strýc mé matky. Bylo mu 80 let, navštěvoval jsem ho a mohu říct, že to, co měl k dispozici (jeden pokoj, kuchyň a sociální zařízení), by mu mnohý mladý člověk dnes záviděl. Stravování, lékařská péče a různé služby si tam prastrýc pochvaloval. Ale jistě ne vše bylo v té době v domovech důchodců takové jako v tom moderním zařízení v Ostravě-Porubě. Musím je ale vzpomenout, protože se z něj stala v médiích propíraná Slunečnice. Dle vlastní prezentace „vesnička pro seniory“, podle různých v reportážích líčených skutečností domov hrůzy.

Kromě své dávné zkušenosti s domovem důchodců – předchůdcem Slunečnice - jsem nedávno učinil zkušenost s tím, jak to vypadá v léčebně dlouhodobě nemocných (používá se zkratka LDN, v hovoru také „eldéenka“). Jeden můj dobrý známý měl zájem o jistou publikaci. Byl plně soběstačný a ještě dlouho po osmdesátce provozoval turistiku. Jak to tak bývá, nepřivodil si úraz na túře v horách, nýbrž doma. Nešťastně ve svém bytě upadl a zlomil si krček stehenní kosti. Ve vyšším věku to může mít fatální následky. V rámci léčby byl umístěn do jedné eldéenky. Kniha, o kterou měl zájem, zrovna vyšla. Chtěl jsem mu ji do onoho zdravotnického zařízení poslat poštou. Bude tam jistě nějaká kancelář, kam pošta chodí, a někdo ze zaměstnanců zařídí doručení. Tak jsem uvažoval. Ze svého omylu jsem byl rychle vyveden. V zařízení LDN to tak jednoduše nefunguje, protože s poštou pro pacienty se vůbec nepočítá.

Nejdříve jsem tam zavolal na číslo uvedené na internetu. Dovolal jsem se na správné místo, ale nedokázali tam vůbec pochopit, proč by někdo měl něco jejich pacientovi posílat poštou. V domnění, že jsem hovořil s někým méně schopným, jsem volal později ještě několikrát, bohužel vždy se stejným výsledkem. Kdo je v eldéence, tomu se pošta nedoručuje. Jako by tam ti pacienti byli již v půli cesty ke hřbitovu. Tak jsem se rozhodl na to místo zajet podívat a knihu doručit osobně.

Byl slunný den a pacienti na vozíčcích byli rozmístěni před vchodem a na terase. Můj známý mezi nimi nebyl. Venku jsem nenašel nikoho z personálu, takže jsem vstoupil do budovy. Chvíli jsem bloudil vykachlíkovanými chodbami, aniž bych na někoho narazil. Jen u jedněch dveří se stará paní na kolečkovém křesle zoufale pokoušela dostat za dveře. Pomohl jsem jí dostat se na druhou stranu. Nakonec jsem přece jen svého známého našel. Jako bývalý advokát mám zkušenosti s tím, jak to vypadá v našich věznicích. Je to různé, ale jsou (pro určité odsouzené) i takové, s nimiž se ona eldéenka nemůže rovnat. Být v takovém „kriminále“ je neskonale příjemnější než pobyt v popisované LDN. Možná jsou zařízení LDN, kde to vypadá báječně a moje zkušenost je výjimkou. Mohu posoudit jen to, co jsem na vlastní oči viděl.

To se ale stále pohybujeme v systému zdravotnictví. Domovy důchodců, pensiony seniorů či jak se ta všechna zařízení typu ostravské Slunečnice nazývají, jsou něco jiného. Ocitnout se uvnitř je pro člověka „konečná“. Odtud se odchází pouze v jednom případě. Investigativní série Ve stínu Slunečnice, o níž se dovídáme, přináší věci hrůzostrašné. Prosakuje to pomalu. Obyvatelé takového zařízení jsou vystaveni sprostotě, neúctě a brutálnímu nakládání. Zvlášť krutě je nakládáno se vzdělanými seniory. Zaměstnanci si asi tak léčí své mindráky na klientech. Nebo jde o lidi, kterým je brutalita vlastní. To se nedalo předem zjistit? Vedení domova se brání nedostatečným vzděláním personálu. To má být omluva a vysvětlení?

Poslední kontrola prý nic závadného neshledala, vše v naprostém pořádku. Obyvatelé Slunečnice prý zrovna po obědě odpočívali, tak je nechtěli kontrolou vyrušovat. Jak ohleduplné! Úžasné poměry a ještě úžasnější důvěřivost (nebo hloupost?) kontrolních orgánů. Jak je možné, že se na ty věci léta „zapomínalo“? Proč se tím dosud nikdo vážně nezabýval? K čemu jsou ty zástupy všemožných absolventů „společenských věd“? Jen proto, aby se zabývali genderovými problémy, unisex záchodky a podobnými nesmysly? Jakým tématům se věnují sociologové? Jak je možné, že tam mohou pracovat lidé bez vzdělání, se základní školou (kdoví jestli vůbec dokončenou)? Otázek je příliš.

Nesčetné věci, mnohdy až ad absurdum jsou u nás právně regulovány. Různé kontroly nařizované v nesmyslných intervalech, povolení na to či ono. Než si někdo otevře restauraci, utopí se v papírování a paragrafech. V domově, v němž v Česku tráví poslední část svého života staří lidé, mohou pracovat lidé nevzdělaní a vyložení sadisté. Nikomu to nevadilo a dnes by málem tu hrůzu takto chtěli omlouvat. Teď, když se provalilo to, co je zřejmě nejen ve Slunečnici, ale v Česku špičkou ledovce, se tam všemožné kontroly jen hrnou. I ministerstvo se do toho zapojilo. Jestli něco potřebuje přísnou právní regulaci a státní dohled, jsou to tyto domovy.