V Německu začali stíhat nacistické zločince na úplně jiném právním principu a hned je jich připraveno 60 – 120 k odsouzení. Je sice trapné, že se odhodlali k takovému činu po 70. letech a nelze zcela odmítnout myšlenku, že je to záměrně, nicméně můžeme říci: "pozdě ale přece". Pro nás se ovšem tímto objevuje možnost otevřít stejný právní princip pro komunistické zločince, které zatím bylo obtížné odsoudit. Doposud se konaly pouze trapné scény se soudružkou Polednovou – Brožovou, které nebylo možno nic řádného dokázat.

Nový právní princip vznikl při soudu s Johnem Demjanjukem, dozorcem tábora v Soviboru. Takových soudů bylo už mnoho a nikdy nebylo možno těmto lidem zločiny dokázat. Oběti nebyly k disposici, byl problém je vyslechnout, bylo podezření ze zaujatosti, svědci museli být vždy dva apod. Nacističtí zločinci po sobě nezanechávali svědky. Kdo je zanechal, měl smůlu. Paradoxně ten lidštější byl potom spíše odsouzen. Opravdový nacista svědky nenechává na živu. Jistě tušili, že jednou mohou stanout před normálním demokratickým soudem, který jim musí vinu dokázat. Mrtvý svědek, dobrý svědek.

Ale ono to jde i docela jinak a v případě komunistických vyšetřovatelů a bachařů jistě stačilo, když se násilí konalo mimo zraky spoluvězňů. Kdo byl při takovém vyšetřování? Snad ještě druhý vyšetřovatel StB. Ten by musel svědčit proti svému bratru v triku. To přece neudělá, dočkal by se stejného chování. Jde tedy něco vůbec dokázat? Normálními metodami ne.

Co se tedy najednou stalo při soudu s dozorcem ze Soviboru? Vznikl precedens, který by u nás nikdo nebyl schopen prosadit, možná též z obavy před EU nebo prostě z nedostatku zájmu. Němci si to asi mohou dovolit, aby v těchto případech uznali presumpci viny. Demjanjuk byl dozorce, kterému nebylo možno dokázat, že by sám dělal zločiny. Ale zločiny se děly pod jeho vedením, věděl o nich a nezasáhl. To stačilo k odsouzení. Konečně!

Honění válečných zločinců po Německu je ovšem trochu divadlo. Simon Wisenthal už je má zmapované všechny dávno. Pokud by se nemohl použít precedens z procesu s Demjanjukem, klidně by si žili dál, tak jak to činili 70 let od války a smáli se obětem do očí. Nebyly by proti nim důkazy. Ono je to stejně divadlo, které má určitě politické konotace, jinak by se to udělalo už dávno. Budou chtít takové chování i od jiných zemí a je to správné.

Presumpce viny v takovýchto otázkách není ovšem nic nového. Po válce bylo u nás obviněno půl milionu sudetských Němců právě z těchto důvodů. Byli členy SS, Gestapa, zvláštních oddílů, bachaři, vyšetřovatelé, vedoucí činitelé NSDAP atd. Nemluvě o usvědčených vinících z řad civilního obyvatelstva. Chystaly se procesy, ve kterých se právě připravoval zákon postrádající presumpci viny. Byla to jistě doba, kterou nelze nazvat demokratickou, a jistě by se dnes závěry takových soudů zpochybňovaly. A ejhle, dnes v Německu s tím vyrukují a je to správné. Mimochodem obviněné sudetské Němce od takovýchto soudů zachránil právě odsun. V Německu je nikdo nesoudil, protože důkazy byly v Československu a to bylo za železnou oponou.

Měli bychom požadovat, aby tato právní praxe byla zavedena i u nás. Zločiny proti lidskosti se nepromlčují.

Na závěr bych chtěl připomenout ještě jednu věc. Jestliže tato nová praxe je možná dnes, byla možná i dříve. Jsou vinni jen tito zločinci? Nejsou také spoluvinni ti, kteří je po celá léta kryli? Nemyslím, někde schovávali, ale prostě neodsoudili. Jsou přece také vinní ti komunističtí pohlaváři, kteří kryli komunistické zločince z padesátých let, jsou vinny ty německé vlády, které kryly nacistické zločince v Západním Německu po desítky let. Jenom je otázka, zda už to není promlčené a právě proto se všechno koná tak pozdě, aby někoho neobvinili, že nekonal. To platí pro Německo jako pro nás. Problém je stejný, i když zločinci jsou z jiného pytle.

Převzato z Podracky.bigbloger.lidovky.cz