Je možné požadovat po internetových providerech, aby monitorovali aktivity svých uživatelů a zabraňovali jim v porušování práv duševního vlastnictví? Evropský soudní dvůr ve svém aktuálním a věru průlomovém rozsudku řekl, že to možné není – že ani práva duševního vlastnictví nemají přednost před ostatními právy..

Pamatujete se ještě na nedávné snahy našich politiků prosadit blokování toho či onoho na Internetu? Do návrhů zákonů se dostávaly například tyto formulace: "Provozovatel elektronických prostředků je povinen zajišťovat nemožnost připojení uživatele ke stránkám elektronických prostředků…" A poté následoval výčet toho, co by se předkladateli právě hodilo blokovat. Například v roce 2007 chtělo ministerstvo financí regulovat internetový přístup k hazardním hrám, v roce 2009 to doplnil požadavek (cituji) "nemožnosti připojení ke stránkám s pornografickým obsahem". Ještě v čerstvé paměti je snaha poslance Jana Farského z letošního jara protlačit regulaci internetu do zákona. On byl ještě důslednější než jeho předchůdci a požadoval nejen znemožnění přístupu k samotným hazardním stránkám, ale také k takovým, jež na ony "nepovolované" pouze odkazovaly či obsahovaly související reklamu. Což byl požadavek do té míry absurdní a techniky nevynutitelný, že neprošel ani naší jinak velmi kreativní Poslaneckou sněmovnou.

Co podobné regulační ambice znamenají pro praxi? Pokud má být po poskytovateli internetového připojení požadováno, aby znemožnili přístup k těm či oněm stránkám, musí se odněkud dozvědět, o které konkrétní stránky jde. Takovou autoritou by mohl být soud. Ale představme si, jak naše již tak zašpuntované soudy rozhodují o další, nadto tak expertní agendě, jako je blokace webových stránek.

Jenže: výše popisované legislativní návrhy nejsou formulovány tak, že by internetovým providerům měl někdo říkat, jaké konkrétní stránky mají blokovat – a oni by museli tyto požadavky respektovat. Místo toho v navrhovaném znění stojí to, že za dostupnost či nedostupnost odpovídají sami provideři. Takže hodnocení i veškerá odpovědnost je na nich. Museli by to tedy být sami internetoví provideři, kdo by musel hodnotit obsah stránek, požadovaných jejich klienty – a v reálném čase zjišťovat, zda splňují ona vágně vymezená kritéria, tak jak jsou uvedena v zákoně. Hlavním problémem je sám předpoklad, že by internetoví provideři museli průběžně monitorovat, co jejich zákazníci dělají, na co se právě dívají, na co klikají atd. Znamená to tedy, že by se z providerů stala jakási soukromá policie ve službách držitelů autorských práv, nebo hůř – ve službách státu či některých ministerstev. Což už víc než povědomě připomíná jednu slavnou Orwellovu knihu…

Evropský soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku zkonstatoval, že požadavek průběžně monitorovat aktivity uživatelů a "zajištění nemožnosti" přenosu dat, který někdo považuje za nelegální, je v rozporu se směrnicí o elektronickém obchodu (v ČR transponovanou do zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti). Pode verdiktu by podobný příkaz znamenal systematické analyzování veškerého obsahu, jakož i shromažďování a identifikování IP adres uživatelů, od nichž pochází protiprávní obsah odesílaný na síť, přičemž tyto adresy jsou chráněnými osobními údaji. Daný příkaz by navíc mohl porušovat i svobodu informací, neboť hrozí, že tento systém nebude dostatečně rozlišovat mezi legálním a protiprávním obsahem, takže by při jeho provozu mohlo docházet i k blokování sdělení s legálním obsahem.

Především ale Evropský soudní dvůr konstatoval, že ochrana práv duševního vlastnictví nemůže být absolutní. Místo toho je třeba usilovat o spravedlivou rovnováhu mezi právem duševního vlastnictví na straně jedné a svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace na straně druhé

Uvedené stanovisko Evropského soudního dvora je závazné i pro tuzemské soudy, a je logické že by se tímto stanoviskem měli řídit i naši legislativci. A pokud by se zákonodárci tímto stanoviskem neřídili a povinnost zavedli, mohl by se kterýkoli z providerů následně obrátit na soud a domáhat se zrušení takového ustanovení, kvůli jeho rozporu s právem Unie a precedentním rozhodnutím Evropského soudního dvora.

Což je zase jednou po dlouhé době – a nejen v této konkrétní souvislosti – opravdu dobrá zpráva.