Celý spor mezi paní Michalákovou a norským sociálním systémem péče o děti lze shrnout do jedné věty: Do jaké míry smí státní moc vstoupit do rodinného života a intervenovat ve „prospěch“ dětí?

Jedni by možná odpověděli: „Nikdy. Rodinný život je natolik privátní sféra, že nikdo, zejména stát, nemá oprávnění do ní vstupovat a diktovat svůj pohled na věc.“ To je extrémní názor a myslím, že jej zastává málokdo. Bohužel jsou rodiče, kteří se o děti nestarají, nedávají jim ani minimum toho, co je zapotřebí k jejich harmonickému rozvoji, jsou rodiče, kteří dokonce ohrožují své děti na zdraví a někdy i na životě. Vlastně takových rodičů není málo a ne vždy za to mohou. Jsou rodiče vážně nemocní a bez ochotných příbuzných, jsou rodiče v zajetí náboženských představ (třeba Svědkové Jehovovi), jsou rodiče vyznávající alternativní způsoby života a ohrožují děti ještě před porodem nebo způsobem porodu, jsou rodiče psychopatičtí, sobečtí, nadměrně zaměstnaní, suroví a kdovíjací jiní. U nás však dlouho platila zásada, kterou razil profesor Matějček: „I špatná rodina je lepší, než žádná rodina.“

To je pochopitelně řečeno velmi obecně. Špatnou rodinou může být každá rodina jinak, hranicí může být například ohrožení dítěte a to ohrožení zase není nic objektivního. Rozhodující roli hraje dobově podmíněná představa o tom, co je pro dítě oním ohrožením. Může to být například i neplnění základních školních povinností, kdy dítě nenavštěvuje školu a je vedeno k zahálčivému životu. Trpí tím dítě? Rozhodně ne, to „trpí“ spíše tím, že je z mnoha stran nuceno školu navštěvovat a respektovat nějaký řád. Následky se dostaví později a i zde je možné dohledat „viníka“ – například společnost, která se nedokázala dítěti dostatečně přizpůsobit a nevymyslela pro ně způsob vzdělávání dostatečně atraktivní. Jiným příkladem jsou například Svědci Jehovovi, kterým jejich víra zakazuje přijmout transfúzi krve, a to nejen pro sebe, ale také pro své děti. Ale nikdo nepochybuje o tom, že to mohou být rodiče příkladní a milující. Je tedy pojem „ohrožení“ pojmem značně tvárným, není v něm nic objektivního a je bez jakékoli substanciální opory. Jinými slovy, a tím se dostáváme k danému problému, je pojem ohrožení společensky definován, mění se v čase a je pouhým „nástrojem“ k popisu dobově a sociálně podmíněného stavu a nám nezbývá, že spíš než hledat definici se smířit s tím, jak je používán. Chce-li kdo se mnou polemizovat, ať se soustředí na tento bod.

To, že se v Norsku rozvinul systém ochrany dětí do podoby, se kterou se dnes střetáme a nerozumíme si s ní, není nějak „objektivně“ špatně. Ani ve státech, kde nic takového jak Barnevern není, nebývá vždy o děti spravedlivě postaráno. Norsko se rozhodlo jít cestou, která nám je nesympatická, ale - jak bylo dokázáno – není to „objektivně“ špatně a od nás působí nevhodně snaha kritizovat norský systém v úmyslu dosáhnout vyhovění požadavkům těch, kteří si osvojili ve své zemi jiný přístup a jiné hodnoty. V případě cizích státních příslušníků – kdy jde o tak důležitou záležitost, jako je péče o děti - by měl tedy intervenovat především stát. Není v silách jedince – třeba s podporou advokátů a dobrodinců - aby se postavil proti státní interpretaci rodinného práva a vymohl si hodnoty, které si osvojil ve státě jiném (viz analogie s islámem). Svou roli zde hraje také faktor času. Lze si snadno představit, že při tak řídkých návštěvách vlastních rodičů na ně dítě časem zapomene a postaví se k nim odmítavě. Uvědomme si, že toto je základní problém. Dítě je odebráno z původní rodiny – prošlo si určitým traumatem. Nyní má být dosaženo spravedlnosti, ale ono dítě čeká další trauma. Mnozí řeknou: Musí být dosaženo spravedlnosti za každou cenu – politickou, emoční i mravní. Jiní zase že je potřeba chránit dítě před dalšími psychickými otřesy. Kdo má rozhodnout, co má větší cenu? Zkusme se vžít také do dítěte a ptejme se, zda i ono má právo na to se nějak vyslovit.