Nový termín si bude nárokovat oblast práva.

Co je to diskriminace? Jde o to, že se stát nebo jiné fakticky monopolní subjekty chovají tak, že k určitým hodnotám, jako je třeba studium na školách, volba zaměstnání, volby, služby a tak dále má přístup jen předem vybraná skupina. Tu tvoří nositelé „dobrých“ znaků. Například bílí muži nebo členové konkrétní politické strany. Ti, které diskriminace vytřídila, byli v dané oblasti vyloučeni absolutně.

Navrhovaný zákon fakticky zakazuje a trestá jakékoliv „méně příznivé zacházení“ z důvodu takových lidských charakteristik, jako je rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor. To se zcela bezprecedentně dotýká i soukromoprávních vztahů.

Proč však stejné ochrany tohoto zákona nemá požívat také příslušnost k majetku a rodu, barva pleti, jazyk a sociální původ? Ty jsou přece také vyjmenované v naší ústavní Listině práv a svobod. Nic z toho nesmí být překážkou k zaručení základních práv a svobod.

Nejde o diskriminaci jedněch ústavou chráněných charakteristik před jinými? Nepřejícná závist vůči bohatším či zlomyslné pohrdání chudšími (příslušnost k majetku) jsou přece odvěkou příčinou chování, které tento zákon slibuje vymýtit.

V tom právě tkví zbytečnost tohoto zákona: speciální zákon je zbytečný tam, kde daná práva a svobody zaručuje norma nejvyšší právní síly, zákon ústavní. Ambici převychovávat společnost sdílel předkladatel zákona naštěstí jen zčásti; asi to chtěl „jen vyzkoušet“.

„Osvícenost“ předkladatele pak mají dokázat výjimky, ze kterých se budou těšit církve v oblasti náboženského vyznání; budou rovněž respektovány i běžné pojistně matematické zásady zohledňující odlišnosti v pohlaví a tak dále.

Jak však přijmout bezprecedentní prolomení principu presumpce neviny přenesením důkazního břemene ze strany žalující na stranu žalovanou?

„Antidiskriminační“ zákon mění a zásadně rozšiřuje to, co má být za diskriminaci považováno. Něco jiného by bylo, pokud by se zákon týkal výlučně státu jako největšího monopolisty a předepisoval mu (byť jistě z principu sporná a diskutabilní) pravidla, na nichž se jeho akcionáři, tedy občané, prostřednictvím svých volených zástupců shodli.

Zákon se vztahuje na všechny soukromé subjekty a tím vlastně v původním smyslu diskriminuje všechny, kteří se chtějí svobodně rozhodnout pro jednání, které dosud nezákonné nebylo.

Autor je poradcem prezidenta republiky