Od platnosti antidiskriminačního zákona uplyne deset let. Naplnili zákonodárci představy občanů?

Zlákalo vás jarní sluníčko a chcete si posedět v zahradní restauraci i s dětmi bez okřikování vedle sedícího seniora, který se na ně oboří, kdykoliv hlasitěji promluví? Nebo si přejete v klidu vypít kávu a popovídat si u toho s přáteli, aniž byste museli překřikovat výskání dětí od vedlejšího stolu a číšník nemusel opatrně překračovat hrající si robátka? V Čechách těžká volba. Taková přání se u nás totiž považují za diskriminaci.

Upozorňuji na to, jelikož si letos připomeneme deset let od platnosti antidiskriminačního zákona. Jeho přijetí nebylo tenkrát vůbec jednoduché a uvést ho do praxe máme problém dodnes. Nejsem si totiž jist, zda i přes všechnu oprávněnost ochrany těch, kteří mohou být předmětem diskriminace, už dokážeme odlišit diskriminační chování od práva občana na svobodnou volbu.

Kdo je tady oběť?

V zahraničí přitom tato volba tak složitá není. V jiných evropských zemích jsou některé hotely a restaurace označovány nálepkou „Adults only“ nebo naopak označením „Family friendly“. U nás by však taková označení byla považována za porušení nejen antidiskriminačního zákona, ale dokonce, jak ukázal Nejvyšší správní soud, i zákona o ochraně spotřebitele.

Ten v roce 2014, na základě žaloby České obchodní společnosti na jeden mladoboleslavský podnik, rozhodl takto: „Obecný zákaz vstupu dětí do provozovny restaurace, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele. Důvody, na jejichž základě lze přiměřeným a nezbytným způsobem omezit vstup dětí do provozovny, mohou být např. její stavební řešení nebo povaha zde poskytovaných služeb; za ospravedlnitelný důvod pro zákaz vstupu dětí do restaurace ovšem nelze považovat provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh klientely.“

Kladu si tedy otázku: Proč tomu tak je, když mezinárodní dohody, ze kterých vychází i naše právní úprava diskriminace a spotřebitelského chování, jsou v Evropě všude stejné? A kdo je vlastně diskriminován? Dítě zákazem vstupu do jakékoliv restaurace, majitel, který si nesmí vyhradit svůj podnik pro určitou klientelu, občan, jenž hledá místo, kde se cítí dobře a bezpečně?

Nesrovnávejme nesrovnatelné. Všeovládající přítomnost malých dětí a jimi vytvářený hluk, například v restauraci související s fun parkem Žirafa v Praze nebo Ostravě, tedy v zařízení určeném dětem, by jistě jinde nebyly trpěny, a přitom jde zcela zjevně o zařízení pro „určitý druh klientely“. Proč by tomu jinde nemohlo být naopak, aniž bychom se hned oháněli diskriminací a právy spotřebitele?

Myšlení lidí nezměníme

Nejde zde ale jen o vstup do restaurací. Podle již zmíněného zákona o ochraně spotřebitele dala Česká obchodní inspekce desetitisícovou pokutu městu Duchcov, neboť se prý dopustilo diskriminace tím, že na koupališti, jež obec vybudovala z vlastních finančních prostředků, poskytovala slevu na vstupném občanům, kteří v obci mají trvalý pobyt. Co je špatného na tom, když obec zvýhodní své občany, pochopí asi málokdo...

Zdá se mi, že při úvahách o diskriminaci zapomínáme na dvě zásadní skutečnosti. Především na to, že cílem takovýchto právních úprav není napravit „nesprávné“ myšlení, ale hlavně zabránit tomu, aby veřejný prostor nebyl zamořen projevy nenávisti nebo rasismu. Zabránit diskriminování v myšlení a představách nemůžeme. Nemůžeme zabránit tomu, aby se občan považoval za nacistu, ba má dokonce právo se za něj považovat. Ale nosit proto hákový kříž na veřejnosti mu rozhodně nebude umožněno. Občan může nenávidět Židy, ale „ozdobit“ svůj dům nápisem „Židům vstup zakázán“ prostě nesmí.

Připadá mi, že také nedostatečně chápeme rozdíl mezi rozhodnutím občana a rozhodováním veřejné moci nebo státu. Na rozdíl od státu nemá občan povinnost přistupovat ke všem stejně. Za diskriminaci tak nelze považovat jakékoliv odlišování nebo svobodnou volbu.

Obě tyto skutečnosti jsou dobře patrné v problematice bydlení. Ministerstvo vnitra žádá, aby Strakonice změnily vyhlášku z května minulého roku. Ta je v tomto případě diskriminační, jelikož je v ní uvedeno, že obec nepřidělí obecní byt neplatiči nájemného nebo tomu, kdo má již jiný byt. Další starosta mi k tomu řekl: „Když se to ministerstvu nelíbí, do vyhlášky to nedáme, ale když je někdo neplatič, byt mu prostě nepřidělíme.“

Mám za to, že výročí deseti let od platnosti antidiskriminačního zákona je příležitostí nejen k „oslavám“, ale i k úvahám, zda představy občanů nejsou občas přece jen jiné než představy zákonodárců…

LN, 23.4.2019