„Přijmeme milou prodavačku,“ stojí na dveřích malého rodinného krámku, v němž moc ráda nakupuju. Pracuje tam výlučně ženský kolektiv, vládne přívětivé prostředí a já si jasně dovedu představit, jaký typ prodavačky hledají. Prostě děvče, které by k nim zapadlo a bylo by stejně přívětivé jako ony.

Moc ráda bych tomu krámku udělala reklamu, ale bližší informaci si radši nechám pro sebe, aby mu nehrozila pokuta za diskriminaci. Nevěříte? Tak si přečtěte tenhle článek. Hostinský dostal pokutu 20.000 korun, protože hledal servírku, čímž diskriminoval muže. Máme totiž antidiskriminační zákon, podle něhož se ke všem musíme chovat stejně. Tenhle zákon nám vnutila Evropská unie a kvůli němu by měl můj malý oblíbený krámek lhát. Správně by totiž měl napsat, že přijme prodavače nebo prodavačku, i když jeho majitelé vědí, že žádné muže do krámku nepřijmou. Podobně jako když chcete zaměstnat chůvu nebo krásnou holku na recepci, zákon vám zakazuje inzerát přesně formulovat, ale musíte v něm bezostyšně lhát nebo přinejmenším mlžit. Podobně nepřijatelné jsou další požadavky, třeba aby dívka byla sličná nebo milá.

Všichni víme, že na světě existují vlídní lidé, kteří se pro práci prodavače nebo recepčního narodili. Neustále se usmívají, milují zákazníky a lidé je proto rádi vidí a kvůli nim do krámku chodí nakupovat nebo se zastaví na recepci. Naopak morousové a nesnášenlivci by měli být zavřeni někde v kanceláři nebo v dílně a k zákazníkům by je měli pouštět výjimečně. Takoví jedinci zase výtečně ovládají soustruh nebo daně, a tak je to nakonec v pořádku, když milé holky jsou za pultem a nerudní jedinci se šikovnýma rukama u ponku.

Jenomže onen podivný antilidský zákon nepočítá s lidskými vlastnostmi a opomíjí zákonitosti trhu i přání toho, kdo něco poptává. Proč by si majitel bytu při sjednávání pronájmu nemohl vymínit, že v bytě nechce děti, psy nebo blondýny? Proč by si majitel firmy neměl přát účetní s dospělými dětmi? Z jakého důvodu mu právo zakazuje napsat si to do inzerátu? Vždyť si nakonec stejně vybere přesně toho, kdo mu jeho vlastní představu splní.

Právo, které popírá zdravý lidský rozum, místní podmínky, mnohaletou zkušenost i smluvní volnost, je právem blbým a mělo by se zrušit. Nechť nás stát nebo soud nediskriminuje, ale do soukromých vztahů nemá zasahovat. O skutečnou diskriminaci totiž nejde. Kdo se o údajnou diskriminaci soudí, tomu jde nejčastěji o vlastní zisk – o prachy nebo o snahu vytřískat mediální zájem.

Většina lidských transakcí jsou smlouvy. Obchody. Oboustranné dohody, a na nichž je lidská společnost založena. Obě strany si svobodně vyberou, co se jim hodí, co chtějí, čemu dávají přednost. Vždycky někoho volí a něco jiného diskriminují. Jde o dobrovolný soukromoprávní vztah. Nikdo mě přece nenutí smlouvu uzavírat. Pokud chci, smlouvu uzavřu. Přece nechci mít za pultem svého krámku morouse. Pokud nechci, aby u mě v bytě bydlela čarodějnice s bradavicí, nikdo mě k uzavření takové nájemní smlouvy nedonutí, podobně jako tu čarodějnici, když se jí můj byt nebude líbit. Do mých motivací nikomu nic není, podobně jako do motivací zákazníka. Když se mu v mém podniku nebude líbit, rozhodne se jít jinam.

Já si přece taky svobodně vybírám hospody, v nichž uspořádám mítink. Mně se to místo musí líbit. A státu do toho nic není. Nemělo by. Nesmí a nemá vůbec být.

Autorka je advokátka, kandiduje do Senátu, je bývalá ministryně spravedlnosti

Převzato z DanielaKovarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky