„Ve výběru osob soudců na funkci předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu není prezident republiky nijak omezen…Může tak jít o soudce přiděleného ke kterémukoli soudu (nikoli tedy jen o soudce Nejvyššího soudu), nepožaduje se ani vyjádření Soudcovské rady Nejvyššího soudu.“ Sládeček, Mikule, Syllová, Ústava České republiky – komentář, C.H.BECK, 2007, str. 442.

A mohl bych pokračovat kteroukoli učebnicí ústavního práva, kterýmkoli dalším komentářem k Ústavě, vydanými po roce 1993. Téměř čtrnáct let v nezměněné podobě platí čl. 62 písm.f) Ústavy, že prezident republiky „jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu“. Čtrnáct let se to takto učí studenti všech právnických fakult v České republice. I já, když jsem několik let přednášel na jedné z vysokých škol, jsem svým studentům neříkal nic jiného. Neboť, ať bychom použili jakoukoli metodu právního výkladu tohoto ustanovení naší Ústavy, tedy doslovnou, extenzivní, restriktivní, gramatickou, logickou, systematickou, historickou či teleologickou, nemůžeme dojít k jiné interpretaci, než k jaké došli autoři citovaní shora, než k té, která je čtrnáct let přednášena všemi učiteli práva.

Výklad, že Ústava míní toliko soudce Nejvyššího soudu a nikoli všechny soudce v České republice, se nemůže jevit jinak, než jako dovedení výkladu k argumentum ad impossibile, tedy k naprosto nemožným závěrům. Takovýto výklad učinila dne 12. září 2007 většina soudců Ústavního soudu ve svém nálezu. Zapamatujme si toto datum, pro příště půjde o památný den právního bezvědomí. Zapamatujme si i jména těch, kteří se většině pokusili vzepřít, byť neúspěšně. Pavel Rychetský, Jan Musil, Jiří Nykodým a Vladimír Kůrka. Jsou to jména naděje, že se snad dokážeme od bahnitého dna naprostého právního bezvědomí odrazit a někdy doplavat k hladině právního demokratického státu. Zatím právo polyká andělíčky a topí se.

V Praze 13.září 2007

autor je advokátem