Pražské události ze soboty 10. listopadu 2007 povzbudily mnohé nejen k jistě oprávněným úvahám nad stavem společnosti, ale také k úvahám nad stavem právního zakotvení demokracie a demokratických svobod, nad stavem ochrany práv a svobod u nás.

Tak slyším a čtu o tom, že někteří a některé organizace jen umně maskují své skutečné cíle, že jsou sice „formálně“ v pořádku, ale „ve skutečnosti“ v zásadním rozporu se skutečným právem. Nechybí úvahy o tom, že při „povolování“ obdobných akcí se nesmí příslušné orgány spokojit pouze se zkoumáním „formálně právních hledisek“, nýbrž bude zapotřebí zvažovat i „širší společenská hlediska“ a využívat i další informace, dokonce i tajných služeb. Zvlášť pozoruhodné jsou úvahy nad nebezpečím tzv. právního pozitivizmu, přičemž za tento nebezpečný právní pozitivizmus je považováno přesné plnění zákonných ustanovení a je dáváno k úvaze, zda by volné uvážení úředníků nad tím, jak a zda vůbec právní normu použít, nebylo vhodnější. To vše samozřejmě výlučně jako ochrana před neonacistickým nebezpečím, ovšem nechybí i úvahy nad tím, že „levicové nebezpečí je ukryto hlouběji a lépe…“ A přidáme-li k tomu ještě návrh na novelu Zákona č. 84/1997 Sb. o právu shromažďovacím, která by měla zakotvit právo „povolujících“ úřadů „určit místo či dobu konání shromáždění“, je k vážnému zamyšlení jistě důvod.

Žijeme v postmoderní době, pro kterou je charakteristické, že nemáme před sebou nějaký „vědecký“ světový názor o tom, jak se má nebo bude společnost vyvíjet. Vše záleží jedině a výhradně na lidské úmluvě, ovšem platné jen pro tuto chvíli. A tak si jistě můžeme legitimně klást otázku: je možná systémová změna společenského uspořádání? Je, v dnešní obecně přijímané společnosti tržního hospodářství, více či méně založené na zastupitelské demokracii, tedy to, co se dnes nazývá demokratickým kapitalismem, skutečně tím „koncem dějin“, za který bylo některými považováno zhroucení komunistických režimů koncem osmdesátých let minulého století? Je přípustné říkat, že tomu tak není a že tedy volání po změně současného stavuje společnosti a světa je legitimním právem občanů? Není skutečná svoboda svobodou i pro názory mířící i jinými směry? Jistěže ano.

Pak by bylo vhodné si uvědomit, že existence demokracie neznamená, že by bylo možné a povolené říkat jen obecně akceptovatelné myšlenky, názory a stanoviska. Ba, řekl bych, právě naopak: mírou demokracie je spíše to, v jaké míře zde mohou zaznít a být prezentovány neortodoxní, nepopulární a, řekněme rovnou, extremistické názory.

Je proto na místě varovat. Abychom pro aktuální události, při kterých zazněly názory, které se nám, jistě právem, zdají nepřijatelné, nepohřbili to, o co ve skutečnosti jde. Demokracii a svobodu je jistě nutné bránit, ale to rozhodně neznamená, že bychom se měli vrátit k povolovacímu systému, ve kterém úředník rozhodne, zda občan má nebo nemá možnost své ústavní právo realizovat. Nemůžeme připustit takovou úpravu zákona, která by umožnila, aby politická strana pana starosty mohla uspořádat shromáždění v 15 hodin na hlavním náměstí obce a straně opoziční pro její shromáždění byla určena doba 22 hodin v ulici Mezi ploty. Mohli bychom se nakonec dočkat stavu, kdy tak dlouho budeme přijímat opatření na ochranu svobody a demokracie, až poznáme, že žádnou demokracii, natož svobodu, nemáme…

Kromě pochybností nad právním zakotvením ochrany práv a svobod u nás jsou jistě na místě i úvahy nad tím, kde se v mladých lidech bere ten podivný obdiv k nacismu, k jeho symbolům nebo k té podivné ideologii, o níž mají tito obdivovatelé jen velmi povrchní představy. Je to jistě téma pro mnohem hlubší a kvalifikovanější úvahy, ale dovolím si v této souvislosti jen jednu otázku: nepřispívá k rehabilitaci nacistické minulosti v myslích některých mladých lidí také to, že za účelem majetkových restitucí je doba nacismu a kolaborace v poslední době relativizována a zpochybňována, jakoby kolaboranty a přisluhovače nacismu u nás „vytvářely“ jen komunisty zmanipulované soudy po válce, a proto všem těmto lidem musí být nyní majetek vrácen? Není tato deformace způsobována jen tím, že nyní, šedesát let po válce, i naše soudy náhle zjišťují, že mnozí – kupodivu právě ti, kteří nárokují velké majetky -, kteří kolaborovali s nepřítelem, to v podstatě nemysleli tak zle, nebo dokonce nekolaborovali vůbec? Nezpochybňujeme vlastně my sami nyní, kdy již většina pamětníků není mezi námi, to, co po válce bylo mnohým nad slunce jasné? Nejsme to vlastně my, kteří nyní zpochybňujeme tzv. Benešovy dekrety a pro návraty velkých majetků do podivných rukou tak podřezáváme větev, na které spočívá poválečné uspořádání celé střední Evropy?

Autor je poslanec za ČSSD