Neočekával jsem však, že bude mít potřebu svůj podpis vysvětlovat. A že přitom jindy brilantní intelektuální argumentátor, i když třebas jen pragmatický sofistik, použije tu nejprimitivnější demagogii. Že bude tak rezolutně ostrakizovat upozornění médií na to, že zákaz uveřejňování informací získaných z odposlechů, ať již pořízených oprávněně či neoprávněně, rozkolísává rovnost občanova práva na svobodné vyhledávání, přijímání a rozšiřování idejí a informací s občanovým právem na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. A už vůbec jsem neočekával, že jako vyšetřovatel trestného činu nebo kádrovák neblahé paměti začne upozorňovat na cui bono a snažit se infikovat veřejnost představou, že rozpaky nad novým zákazem vtěleným do trestního řádu jsou motivovány jen zájmem „privátních aktivit“ mocné profesní a podnikatelské skupiny mediálního byznysu.

Neočekával jsem také, že ekonom Václav Klaus se uchýlí k primitivnímu sofizmatu, podle něhož působení služeb zabývajících se tržní směnou informací není závislé na kvalitě dodržování principů svobody dovídat se a vědět, ale pouze na podnikatelském úspěchu odvíjeném od zvyšování sledovanosti a čtenosti informačních komodit. Neočekával jsem také, že jindy korektnímu politikovi Václavu Klausovi není cizí ani populismus, který čiší z prohlášení, že bude „vždy stát na straně toho slabšího, jenž se svých práv a svobod dovolává daleko obtížněji, tedy jednotlivého občana“. Neočekával jsem, že se Václav Klaus bude příliš ohlížet na ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv, že každý má právo vyhledávat a rozšiřovat informace „jakýmikoli prostředky“. Ani na evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, kde je dokonce specifikováno „bez zasahování státních orgánů“ a taxativně vyjmenováno, kdy pouze lze toto právo omezit, stejně jako v naší Listině základních práv, rovněž sice připouštějící omezení zákonem, ale opět jen v přesně definovaných případech. Ale očekával jsem, že klasický liberál, jak sám sebe Klaus označuje, si vzpomene na již dvě stě osmnáct let se osvědčující první dodatek k Ústavě Spojených států amerických, že Kongres „nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku“. Nikoliv tedy pouze právo na informace, ale rovnou svobodu tisku (the Press), tedy subjektu trhu.

Očekával jsem, že prezident republiky nezapomněl svá slova, že „západní civilizace je založena na ideji svobody, a tudíž omezování svobody jde proti západní civilizaci, jde proti všemu, co považujeme za základní hodnoty naší společnosti“. Nebo názor vynesený sice v jiné souvislosti, ale mající nesporně obecnou platnost: „Idea, která omezuje lidskou svobodu a volá po větších a větších zásazích státu, vždy někoho těší. To je idea někoho, kdo už se vidí být tím státem, který reguluje, řídí, kontroluje, zakazuje, zdaňuje a další věci.“

Bohužel jsem se ve svých očekáváních a neočekáváních zmýlil.

Nyní doufám, že mne tajemník prezidenta republiky nezařadí k novinářům, kteří „mají v popisu práce nepřetržitě lhát o Václavu Klausovi, vkládat mu do úst nesmysly“. Protože tomu tak není. Ale co když se opět mýlím?

LN, 16.2.2009

Autor je publicista