PRÁVO: Cti otce svého…
Být zbaven svobody je i v naší zemi (i přes veškeré vlivy, korupci) přece jen složité. Probíhá složité vyšetřování státním aparátem, proces soudního řízení, odvolání upravené systémem právních norem.
Stačí však být nezletilcem a celá tato složitá státní mašinérie (z těch nejušlechtilejších důvodů) mu odejme svobodu a umístí jej bez jeho souhlasu, bez souhlasu zákonných zástupců do zařízení, kde je nucen nedobrovolně pobývat a podrobit se procesům, pro které neexistuje (alespoň to tak vyplývá z veřejných zdrojů) jako v jiných soudem uložených opatření zákonný rámec.
Jak je to možné?
Jak se to může stát v 21. století v zemi, která tolik proklamuje osobní svobodu jednotlivce a přitom realizuje jakýsi pokus o "sociální inženýrství"?
Odpověď je jednoduchá. Stačí, když má nezletilec tu smůlu, že se jeho kdysi milovaní rodiče rozvedou, a soud jej svěří do péče, jak to obvykle bývá, matky.
V důsledku porozvodových, často emočně vypjatých vztahů se stává, že matka neopětuje zájem otce (z nejrůznějších racionálních i iracionálních důvodů) o styk s dítětem. Dokonce, aby pojistila výsledek, vystavuje dítě emocionálnímu tlaku s cílem zavržení rodiče. Je to smutné konstatování, ale nejedná se o nijak neobvyklý a výjimečný jev.
Zavržený rodič se z nejrůznějších pohnutek domáhá svých práv a prostřednictvím institucí (policie, sociální odbory, soudy) chce přinutit matku k jejich plnění.
Nastává tahanice, při které "boj o svá nezadatelná práva" může nabývat na dramatičnosti. Často nepomáhají ani soudní rozhodnutí, pokuty, bušení na dveře za asistence orgánů, ukrývání se apod.
Případ se tak opět ocitá u soudu a zde, místo obvyklých, leč neúčinných prostředků, se objevuje nové opatření: dítě se odejme manipulující matce (i když nejsou důvody zanedbávání péče či jiné zákonem dané důvody) a je mu nařízen neohraničený pobyt v zařízení, kde zbaveno vlivu manipulativní matky má být upraven jeho vztah k zavrženému rodiči. Absurdita tohoto opatření vyniká, pokud by soudy chtěly obdobným způsobem řešit i jiné pokřivené vztahy (kupř. sousedské, mezi manželi, sourozenci, nadřízenými a podřízenými, dětmi a jejich prarodiči...). Dítě se nemůže samo bránit a instituce, které mu mají ze zákona pomáhat, k tomuto nečinně přihlížejí.
Zvláštní na celé věci je i nečinnost ochránců lidských práv a jiných velmi agilních humanitárních organizací tolik pečujících o zdraví lýkožroutů, týraných zvířátek, menšin apod., čímž nechci polemizovat o správnosti těchto aktivit. Soudný člověk by se mohl domnívat, že osud těchto dětí je vyburcuje k nějaké akci. Neděje se nic. Je ticho, jak se říká, "po pěšině".
Výběr těchto svobody odnímajících zařízení se od původních psychiatrických léčeben ustálil na dětské léčebny. A tak se do prostředí "blázince" dostává zcela psychicky zdravé dítě (pokud neláska k tatínkovi nebude klasifikována jako psychická porucha) a do dětské léčebny fyzicky i mentálně zdravé dítě.
Když pominu nepochybně stresující pobyt v prostředí duševně i fyzicky nemocných lidí, je otázkou, jakým dalším vlivům (bez zákonné korekce) je dítě vystaveno. Frustrující je i odloučení od matky, dalších příbuzných, školního kolektivu i kolektivu vrstevníků, kamarádů...
Jsou mu odňaty i jeho oblíbené předměty, hračky, postel... celé mikroprostředí vytvářející bezpečnou intimitu domova, i když bez zavrženého otce. Není z veřejných zdrojů ani jasné, kdo provádí terapii, kdo dozoruje její správnou aplikaci, její efektivitu. V tomto procesu zřejmě dochází i k návštěvám otce, což při nesprávné aplikaci může mít tzv. "bumerangový efekt".
Pokud se pokusíme vcítit do postavení dítěte, pravděpodobně pociťuje svoji izolaci jako důsledek aktivity otce. Aktivity, které pravděpodobně nerozumí a kterou může až svérázným způsobem interpretovat. I bez složité analýzy je však zřejmé, že otec, ke kterému možná dítě mělo před matkou skrytý pozitivní vztah, se nyní stává hlavním viníkem jeho současné situace. Je tím paradoxně potvrzován negativní postoj matky. Navozovat v této výchozí situaci pozitivní vztah je velmi obtížné, až nereálné.
Dítě není samozřejmě ani v této situaci pasivním objektem. Snaží se z této situace nějak dostat. Zde může nastat velice široké spektrum reakcí. Ty však selhávají, protože jen soudní rozhodnutí může jeho situaci změnit. Rychle pochopí, že domoci se tohoto rozhodnutí může předstíráním toho, že efektu soudního opatření bylo dosaženo. To znamená, že opět nalezlo pozitivní vztah k otci. Přesvědčí se, že přetvářka a pokrytectví jsou účinné prostředky. Je nepravděpodobné, že by je po této empirické zkušenosti nezařadilo do arzenálů svých účinných reakcí.
Jednoduše řečeno, kazí se mu charakter.
Nedosti na tom. Celá tato epizoda může mít i další následný efekt. Původně pouze zavržený otec se může stát osobou, k němuž dítě získá nenávistný vztah, možná i na celou dobu svého života.
Syndrom zavrženého rodiče je jistě vážný problém. Je však sporné, zda je nutné jej řešit tímto právně i humánně sporným a drastickým způsobem. Smiřme se s tím, že určité věci se prostě stávají a že chtějí především citlivost a čas.